Nemůžeš usnout?

(Petr Hapka / Michal Horáček)

Nemůžeš usnout?
To ani já ne.
Měsíc jak anděl
na nebi plane.
Zdá se, že šeptá:
„Tato noc, pane,
zvedá závoj zpovědnic.
Cokoli teď můžeš říct,
cokoli teď můžeš říct,
cokoli teď můžeš říct.“

Mám se snad přiznat
k věčnému přání
vyčíst svůj osud
z čar ve tvé dlani?
Zpověď tak leda
pro pousmání –
jako vzkazy z pohlednic.
Tak to přece nejde říct,
tak to přece nejde říct,
tak to přece nejde říct.

Skutečná přání
jsou jen ta skrytá.
V těch nejskrytějších
vedle mě spí ta
pevná jak věže
svatého Víta.
Křehká jako světla svic…
Tak já nevím – mám to říct?
Tak já nevím, mám to říct,
tak já nevím… mám to říct?

Chtěl bych se svěřit
s tím, že mě drtí
práce jak želva,
týdny jak chrti,
nízký břeh stáří,
mocný proud smrti…
O tom, jak mu šlapu vstříc
tobě, lásko, chtěl bych říct.

Nemůžu usnout.
Snad ani ty ne:
Kolem mých ramen
zvolna se vine
ruka, co hladí
lépe než jiné…
Nemusel jsem říkat nic –
jen ty víš, co chtěl jsem říct
Jen ty víš, co chtěl jsem říct.
Jen ty víš, co chtěl jsem říct.