V Kyselý prdeli

Za šera z kalené oceli
zvedl jsem bezděky oči vzhůru.
Na římse úřadu pro kulturu
spatřil jsem dva strážné anděly.
Kouřili trávu a hleděli
do oken činžáků Prahy 1.
Jeden řek: “To je pech! V půlce ledna
zkejsli jsme v Kyselý Prdeli.”

Dumal jsem, co vlastně viděli:
Kůrovec jako vždy baštil kůru,
k poslancům promlouval další guru,
na téma “Tiše se tunelí”.
Slova se měnila ve střely,
turisti pátrali, oč se jedná.
“Pravda je, “ vzdechli pak, “bezohledná.
Zkejsli jsme v Kyselý Prdeli.”

Spálil jsem ferman svý kapely,
roztrhal hotovou partituru,
odpojil pc a sbalil šňůru,
vyrazil ven – přát všem veselý
Hromnice, děti a manžely.
Ve vchodu sousedka jménem Edna
skopla mě do sněhu. Je to bedna…
Zkejsli jsme v Kyselý Prdeli?

Pro všechny stávám se svízelí,
má mise zůstává bezvýsledná.
Nejspíš mě vyloví v létě ze dna
rybníku v Kyselý Prdeli.