Pochovej svýho Lenina

Žákyně: Kdo z nás by nechtěl podržet
prchavou závrať okamžiků?
Na věky věků svázat svět
uzlíkem z růžku kapesníku,
objímat v nejtěsnějším styku
to, co je dávná vteřina…
Mistr: Málokdo umí bez cavyků
pochovat svýho Lenina.

Žákyně: Mrak, který vidím uhánět
od jihu někam k Reykjavíku…
Mistr: Náhle se mění v bílý květ
na klopě nebe – a ty v mžiku
chtěl bys mít herbář botaniků.
Žákyně: Tam přece patří… rostlina.
Mistr: Odmítáš, plná tajných vzlyků,
pochovat svýho Lenina.

Žákyně: Snad je dým našich cigaret
zápalná oběť prosebníků
toužících chuť a vůni vět
navěky válet po jazyku…
Mistr: Těch vět, co měly sílu býků
a sladkost prstů od vína?
Ztichly jak zvonce koledníků.
Pochovej svýho Lenina.

Žákyně, Mistr: Kdo z nás by nechtěl podržet
prchavou závrať okamžiků?
Na věky věků svázat svět
uzlíkem z růžku kapesníku,
Svět věčně kvačí, plný křiku,
smýká mě jako lavina…
Den co den dělá prostor vzniku.
Tisíckrát pohřbí Lenina.
Svět věčně kvačí, plný křiku,
smýká mě jako lavina…
Den co den dělá prostor vzniku.
Tisíckrát pohřbí Lenina.