Štvanice

(Petr Hapka / Michal Horáček)

Pták vylekaný slovem vlhkými křídly máv‘.
Teď v skrytu lesní rokle se shromažďuje dav.
To ocelové ráno má spiklenecký vzduch.
Když zvolna houstne zástup, je kdekdo dobrodruh.

Ten přišel s halapartnou, ten zvírá žabikuch
a všichni se už teší, až udělají kruh
jak honci stád.
Koho dneska budou lesem štvát?

Pot frkajících koní už nezakrýva stín,
sta nelítostných škorní je kopou do slabin.
Kdo ukázal jim cestu z té úžlabiny dní,
kdo rozkázal všem pastím, ať zuby vycení?

Kdo tohle všechno spískal a tím dal znamení?
A není snad to jedno? Tvůj pohled zkamení
a chceš se ptát: Koho budou světem štvát?

Když ze všech stran se blíží a s tím ryčným pokřikem
krk bezděky se svírá a rozvírá se zem.
I létající myši teď opustily krov
a následují lovce, jimž z očí blýská kov.

Už křísly jiskry zášti a hvízdly kulky slov.
Prý přibijí svou oběť, jak předtím spoustu sov,
na křídla vrat.
Já tuším, tuším, koho vydali se štvát.

Už vím, že pasou po mně, to já jsem obětí!
Tak tajím dech a tiše se krčím v doupěti.
Když slyším lesní rohy a vidím fábory,
chci obrnit se klidem a žít všem navzdory.

V tom slyším smečku pomluv, ty podlé potvory.
Jdou po mé stopě, vyjou. Psi přímo u nory.
Je líp se vzdát.
Líp umřít rovnou, než se nechat štvát.

Co se to ale děje? Ta tlupa táhne dál.
To ne mě, ale tebe chtějí vzít si na paškál!
Vždyť říkají tvé jméno! Ta řeč má zvláštní šmak.
Já pomyslím si: správné! Ať jen ti vytřou zrak.

Byl’s odjakživa morous a vůbec divnej pták!
A proto chytnu vidle a nebo aspoň hák
a pevnej drát.
Hej hoši! Půjdu s vámi!
Půjdu lidi štvát.