Nachytaná v nedbalkách

(Lucia Šoralová / Michal Horáček)

Když můj dech nerozvíří prach
a nezavrže podlaha,
když anděl, co mi pomáhá,
mi pomůže i přes tvůj práh…

…já sejmu sponky, řeknu Ach,
je čas, abych se rozcuchala.
Už strašně dlouho jsem si přála
být nachytaná v nedbalkách.

Kdo mi však krk tak pevně stáh?
Teď, kdy se láska přísahá?
Jsem ztělesněná rozvaha –
a ztělesněná marnost snah.

Jsi tu a mlčíš – smělý tah!
Jsi vykříčník, jsi vertikála…
Je na mně, abych předstírala,
že nachytals mě v nedbalkách.

Když ale ztratím všechen strach,
když budu tím, kdo neváhá,
čím bude krásná odvaha
mých prstů na tvých mašličkách?

Když by z mých barev zmizel nach,
čím bych se tolik červenala?
Jak mašlím u svých nohou lhala,
že nachytals mě v nedbalkách?

A jen jsem po tvých ňadrech sáh,
tvá krev se ke mně zprudka hnala…

Ty blázne, já se načekala,
než nachytals mě v nedbalkách.