Vidoucí, ale neviděná

(Petr Hapka / Michal Horáček)

Vidoucí, ale neviděná,
jak profesionální vrah,
jsem listím křoví ověnčená.
Měsíc se pase na hvězdách
a světlo v jejích útrobách
je nelítostné jako stěna,
na kterou sama házím hrách –
Vidoucí, ale neviděná.

Slyšící, ale neslyšená
jak inspicient za scénou,
mám z první ruky všechna jména
i se závratnou ozvěnou.
Jsem hradní studnou. Bezednou.
Jsem jako ona přinucena
cokoli spolknout najednou –
Slyšící, ale neslyšená.

Vidoucí, ale neviděná,
jak superšpion v románech,
sleduji orkán v stéblech sena.
A prsty na tvých ramenech.
A přivítání v kolenech,
jež jsou jak brána otevřená.
Někdy je těžké hledat dech
Vidoucí, ale neviděná.

Slyšící, ale neslyšená.
Jediná – jistě bohudík –
na celém světě oblečená.
Teď vím, že příští okamžik
konečně dojde na výkřik
a určitě vykřikne žena.
Jsem, i když nezadržím vzlyk,
Slyšící, ale neslyšená.

« ZPĚT
2018 © michalhoracek.cz