Tolik běsů, tolik víl

Tolik běsů, tolik víl

(Petr Hapka – Michal Horáček)

Když tělo sálá jako plech

observatoře v Klementinu,

když cítím jiskry ve vlasech…

hned vyhledávám azyl stínů.

A modlím se, ať nezahynu

v tom ohni, co mě prostoupil.

Pod květy šatů z krepdešínu

mám tolik běsů, tolik víl.

A vítr letí, samý spěch,

rozeznít svět jak tamburínu

anebo šátrat v pevných zdech

s úmyslem přijít na štěrbinu…

A já mu nikdy neprominu

že našel mě a  – opustil.

Vždyť nejsem svatá, co jí hlínu…

Mám tolik běsů, tolik víl.

Snad víc než louže celých Čech,

víc než jí z jara teče v Rýnu

a nežli pojme v lesích mech…

mám sladké vody ve svém klínu.

Kdo odváží se pod hladinu,

aby z té živé vody žil?

Kde zdrželi se muži činu?

Mám tolik běsů, tolik víl!

Snad jednou z války proti mlýnům

přicválá chlap, co o mně snil.

Poznám ho. Řekne na rovinu:

Máš tolik běsů, tolik víl.