Ohrožený druh
Album vyšlo v roce 2008.
- Tramtárie » (Natálie Kocábová)
- Zpráva, která všechno změní » (Hana Robinson)
- Jak se ten chlap na mě dívá » (Lenka Nová & Naďa Válová)
- Esik az eső, csendesen » (Szidi Tóbias)
- Bellissima » (Hana Robinson & Richard Krajčo)
- Všechno je, jak má být » (Naďa Válová)
- Veselo k uzoufání » (Tereza Nekudová & František Černý)
- V úzkých » (Naďa Válová)
- Závoj tkaný touhami » (Szidi Tóbias)
- Ohrožený druh » (Věra Nerušilová)
Album získalo 1. místo v Desce roku 2008 v kategorii "Nejprodávanější deska skupina" (22 766ks prodaných nosičů).
V cenách Anděl 2008 získalo 1. místo v kategorii "Album roku", a také se stalo 5. nejstahovanějším albem roku 2009 na i-legálně.cz
Podívejte se do studia, kde Věra Nerušilová a Ruth Horáčková zpívají titulní píseň "Ohrožený druh".
(Video si po spuštění můžete dvojklikem zvětšit na celou obrazovku.)
Ženský hlas = nejtajuplnější nástroj v orchestru světa.
Tušil jsem to vždycky. Ale teprve v roce 2003 mě napadlo: co kdybych se pokusil podřídit tomu nástroji celé album?
Postupně jsem napsal asi dvacet příběhů. Některé na hudbu už zkomponovanou; vybral jsem si skladby, které jsem léta miloval. Většinou jsem však volil opačný postup: nejprve jsem napsal texty, a ty pak nabídl ke zhudebnění. Tak se stalo, že tentýž text dostal mnoho hudebních podob; posléze jsem jednu vybral. Na albu se proto sešla pestrá tvůrčí společnost: Petr Hapka a Paolo Conte, Jarda Traband Svoboda a Tanita Tikaram, Hana Robinson, Ivan Hlas, pánové ze skupiny Čechomor a Milan Vyskočko.
Původní počet písní se za pět let práce ve studiu zúžil na polovinu; na albu jsem chtěl mít jen ty skladby, jejichž síla neumdlévala ani při pohledu přes neúprosnou lupu času. Mnohokrát mi pomohli i ti, kteří hudbu instrumentovali – od pětadvacetiletého Davida Solaře po dvaasedmdesátiletého Milana Kymličku; všichni přinesli nápady a postupy tak osobité, že album dostávalo další, pro mě překvapivé vrstvy.
Podobně spletitá a plná překvapení byla i cesta za interpretačním výrazem; tutéž píseň nazpívalo i sedm různých zpěvaček. Výsledkem je pásmo jako běh života: v prvním šansonu se potkáváme s dívkou teprve klopýtající přes práh dospělosti, zatímco na posledním k nám mluví dáma, která má na co vzpomínat.
Nakonec to kupodivu nebyly hvězdy známé z rozhlasu a televize, ale dívky a ženy vystupující spíš na klubové scéně, kdo mě dokázal zaujmout a dojmout. A znovu mě utvrdit v původním dojmu: ženský hlas je nejtajuplnějším nástrojem v orchestru světa.
Michal Horáček (září 2008)