Tohoto muže není nutné v našich končinách představovat: přední textař, básník, publicista a spisovatel, antropolog a nově také producent. A hlavně životní optimista a člověk žijící naplno!
Pane Horáčku, co bylo impulzem k tomu, abyste se v mládí stal redaktorem a přispíval do časopisů?
Už od předškolních let jsem chtěl psát; v první třídě jsem si na štítek sešitu napsal „Michal Horáček – spisovatel“. Proto jsem šel studovat žurnalistiku. Řízením osudu to bohužel bylo v roce 1970, kdy se škola – tehdy se jmenovala Fakulta sociálních věd a publicistiky UK – začala pod náporem „normalizace“ měnit v přípravku režimních propagandistů. Nejpozději v roce 1973 mi bylo zřejmé, že nepřináší vzdělání, ale frustraci a v očích slušných lidí ostudu. Bylo otázkou času, kdy mě z FSV vyhodí; to se stalo v květnu 1974.
Střídal jsem pak různá dělnická povolání a do místních médií jsem psát po léta nesměl, ale touha psát mě neopouštěla – a tak jsem se postupně naučil anglicky a od konce sedmdesátých let začal publikovat v časopisech v Austrálii, Velké Británii. A také v USA, kde jsem v roce 1982 dostal novinářskou cenu.
Novou šanci stát se novinářem doma mi nabídla gorbačovská politika „glasnosti“; začal jsem psát pro Mladý svět a v roce 1986 mi jeho šéfredaktorka nabídla místo v kulturní rubrice. V časopise jsem se pak kromě reportáží a jiných klasických žánrů věnoval bizarním „Dopisům z lásky a nenávisti“ a pracoval tam až do revoluce.
Moje psaní se ovšem zdaleka neomezovalo jen na žurnalistiku. Už v roce tuším 1983 mi nakladatelství Olympia vydalo knihu Království za koně. Pojednávala o dějinách dostihů a chovu anglického plnokrevníka; měla velký úspěch: první vydání vyšlo v nákladu 60 000 výtisků a druhé, taky rozebrané, 30 000. Tehdejší situaci s tou dnešní nelze porovnávat – cokoli nezatížené panující ideologií mělo na čtenářský zájem zaděláno předem -, nicméně i tak mě to samozřejmě těšilo. Největší ohlas ovšem zaznamenalo jiné, specifické psaní – písňové texty. V roce 1987 vyšlo autorské album, které jsme se skladatelem Petrem Hapkou vytvořili pro Hanu Hegerovou a nazvali Potměšilý host, o dva roky později pak další – Penzion svět, pro rozličné interprety včetně Richarda Müllera a Michaela Kocába. Zatím, konče Českým kalendářem z roku 2013, jsem se podílel na 11 autorských albech.
Když se vrátíme zpátky k vašemu psaní pro Mladý svět. O čem jste psal nejraději?
Nejradši jsem měl, když to bylo riskantní. Například články napadající kulturní politiku tehdejšího Pragokoncertu, monopolního dovozce koncertů zahraničních umělců do ČSSR, šly nejen proti významné instituci, ale i proti politice jejího zřizovatele, což byla de facto KSČ. Dlouho byl výsledek na vážkách, ale posléze se to podařilo: Pragokoncert musel dovézt Depeche Mode.
Bylo těžké psát v mezích tehdejší doby … ?
Těžké to bylo, ale na druhé straně: četlo se pozorně a všechno mělo význam. Do redakce chodily reakce čtenářů na koresponďácích a bylo jich tolik, že se musely koupit prádelní koše… Takové sepětí s publikem, to spiklenectví, člověk ve svobodném prostředí nikdy nedosáhne. Míval jsem proto občas pocit, že dělám něco důležitého a smysluplného… Získat tenhle pocit dnes je mnohem obtížnější.
Píšete texty se stejným zaujetím jako před dvaceti léty?
Všechno dělám buď s přesvědčením a se zaujetím, anebo to nedělám.
Máte při psaní nějaký rituál?
Pokud ano, tak spíš nepříliš reflektovaný. Když se na to ptáte a já se to pokusím popsat, tak asi… to, že písňový text i dnes, tak jako kdysi, začínám psát tužkou na papír, a ne do počítače. Z devadesáti procent taky píšu v noci, kdy všichni šli spát a nikdo mi nevolá a nezvoní u dveří, kdy se můžu úplně soustředit a vydat se tam, kam mě vede příběh, který se snažím zachytit.
Jaká kritéria kladete na hudební text?
Záleží na tom, zda píši na hotovou hudbu, anebo ne. Pokud ano, pak to už kritéria automaticky obsahuje: člověk musí dodržet daný půdorys, počet slabik a také – což je pro češtinu povýtce obtížné – vokály. Technicky je to extrémně náročné; snad díky tomuto disciplinujícímu tréninku jsem si posléze vůbec mohl troufnout na formálně přísný žánr villonské balady. Pokud píši text, který teprve má být zhudebněný, jsou kritéria očividně mnohem vlídnější, ale i tak hledím psát formálně co možná dokonale a pro případného skladatele čitelně. Každopádně platí, že písňový text je osobitou disciplínou. Od básně, která vyjde na papíře a nemá ambice se potkat se zhudebněním, se liší tím, že píseň plyne svým nastoleným tempem a k jednotlivým slovům se nelze – jako to lze v knížce – vracet. Tvůrce textu by to zřejmě měl zohlednit, měl by tam mít, jak mi říká Jarek Nohavica, „luft“. Obávám se ovšem, že zrovna tenhle nárok se mi daří plnit jen obtížně, nejsem schopen tam dávat nějaké vycpávky, abych posluchačově pozornosti ulevil; v mých textech záleží na každém slově. Jsou proto lidé, kteří ty moje věci, ne vždy úplně na první poslech srozumitelné, opustí. Ale jsou i jiní, kteří si takovou píseň pustí znovu a pak třeba ještě několikrát… ale o ty mi jde, těch si cením, ti vlastně přistupují na tenhle specifický způsob komunikace mezi autorem a vnímatelem. A umění je především zvláštním způsobem komunikace.
Sledujete počiny SVÝCH kolegů?
Jak kdy. Jestliže hledám nové kolegy a spoluautory, jako tomu bylo třeba u alba Český kalendář, tak se pozorně porozhlédnu. A stane se, že najdu… před lety třeba Jardu Trabanda, pro Český kalendář zas, kromě jiných, Petra Linharta, velmi svérázného tvůrce potulujícího se po české klubové scéně. Pak ovšem zpravidla přijde období, kdy kolegy příliš nesleduji, protože mám dost práce s vlastní tvorbou.
Jste vášnivý čtenář?
To záleží na tom, jak definujete slovo „vášeň“. Vyrostl jsem v rodině, která měla málo místa na šaty, protože všechny stěny všech místností byly plné knih. A kolem knih se točila většina rozhovorů; jako dítě jsem třeba slýchal nekonečné spory mámy a táty o Kafkův Proces, a tak. Nedivím se, že ve mně vypěstovali podobný návyk: mám přes deset tisíc knih a knihu pořád po ruce: každá chvilka pro čtení je dobrá, takže čtu i ve frontě na poště nebo ve výtahu.
Po jaké literatuře SÁHNETE v knihkupectví?
Dnes, jako kulturní antropolog, dávám přednost věcem z oboru. Hodně čtu i historické monografie, zejména ze středověku, filozofii, zejména Augustina, a sem tam i poezii – ale tu si do výtahu neberu, po té sáhnu v intimitě a klidu noci.
V rámci česko-slovenské hudební branže není mnoho umělců, se kterými byste nespolupracoval.
Napadlo vás někdy, vzhledem k vašim výborným anglicko-italským jazykovým schopnostem, nabídnout spolupráci některému ze svých oblíbených zahraničních interpretů?
Ne. Moji zahraniční oblíbenci jsou vesměs i autoři a mají sami co říci. Někteří umělci, pravda, toho ke sdělení tolik nemají – ale to zas nejsou moji oblíbenci.
Vraťme se prosím ještě k vašemu poslednímu projektu „Mezi námi“, který vychází z projektu Český kalendář. Jak se cítíte ve své nové roli, a to recitátora svých balad?
Je pravda, že je to nová role. A to je na tom pro mne to nejzajímavější – není to rutina, ale dobrodružství zakládané tou nejistotou; dělám, co jsem předtím nikdy nedělal. A podobně se koncerty snažím „osladit“ i kolegům: naléhám na to, abychom se nervovali všichni, a proto si osvojovali písně, které jsme dosud nehráli. Zvlášť to bude letos platit pro Františka Segrada, kterému se jako producent a autor textů snažím dát dohromady album. V naději, že vyjde ještě letos na podzim, tedy před Frantovými šedesátinami. Osvojování si nových věcí před živým publikem je tou nejlepší zkouškou i pro něho.
Máte za sebou téměř 20 představení, turné se blíží ke konci. Co považuje Michal Horáček za dosud nejsilnější zážitek, který mu utkvěl v paměti?
Turné se ke konci neblíží. Letos bude nejméně 30 dalších koncertů včetně jednoho mimořádného v Janáčkově opeře v Brně. A chodí nám další a další nabídky. Nevylučuji, že i v roce 2015 budeme s projektem Mezi námi pokračovat, a kdo ví, možná zajedeme i do Ameriky. Každý koncert je neopakovatelný a každý přinese silné zážitky. Přesto ty nejsilnější jsou soukromé: nová slova a nové dovednosti a vůbec všechny pokroky mé dvouleté dcerky. I ta překonává nejistotu nového a žije velké dobrodružství.
Děkujeme za rozhovor
Petr Lukšíček, literarky.cz, 22.02.2014
« ZPĚT