Miluji hazardéry, říká Michal Horáček

10.11.2008

Textař Michal Horáček vytvořil pásmo ženských příběhů, které zhudebnili například Ivan Hlas, Čechomor, Petr Hapka, Jarda Svoboda či dosud neznámá Hana Robinson. Šansony o cestě od dospívání po zralost interpretují zpěvačky a herečky Szidi Tobias, Tereza Nekudová či paní Věra Nerušilová. Překvapivě vyrovnaný výsledek pestré spolupráce můžete posoudit na albu symbolicky pojmenovaném Ohrožený druh.

O zhudebnění jednoho textu jste požádal až pět autorů s tím, že si vyberete hudbu, která se vám bude zdát nejvhodnější. Věděli to skladatelé předem a nevadilo jim soutěžení?

Samozřejmě to věděli předem. Všichni do toho šli s tím, že jde o hledání s nejistým výsledkem. Líbí se mi to, protože miluji hazardéry.

Necítil se někdo odmítnutím své hudby dotčen?

U každé hry, jejíž pravidla jasně definujete předem, mají hráči právo buď hrát, nebo nehrát. Hráli. Takže k pocitu ublíženosti neměli důvod. Navíc žádná práce, pokud je tvůrčí, nezmizí. Například pro jednu z melodií, kterou při podobné příležitosti napsal Jarda Svoboda z Trabandu, jsem nenašel použití. Tak svou hudbu znovu sám otextoval a udělal z ní písničku Pod žižkovskou věží, která se mu myslím velmi povedla.

Na albu zpívají zpěvačky a herečky, které „jsou v povědomí“, ale i osobnosti dosud „neobjevené“. Jak jste interpretky vybíral?

Čím jsem starší, tím víc akceptuji jinakost lidí, jak to ostatně má v popisu své práce antropologie, můj obor. A zároveň bych rád naboural teorii, že co hraje televize a rádio, je strašné, zatímco „pravé umění“ najdete jen v alternativní kultuře. Dobré interprety najdu jak mezi slavnými, tak „neslavnými“. Přesto mě daleko víc těší najít interpreta mezi těmi dosud neobjevenými. Je škoda, když talentovaní nedostávají příležitost, protože pro národ není nic důležitějšího než právě osobitý talent nespočtu jednotlivců. Takže podle toho jsem své interpretky vybíral: podle osobitosti a talentu.

Když jste před časem o albu ženských příběhů začal mluvit, uváděl jste ovšem známá jména: Langerová, Radůza, Hegerová. Vše je jinak. Nemyslíte, že album může být pro posluchače, očekávající hvězdné obsazení, zklamáním?

Ne. Doufám spíš v jejich příjemné překvapení.

Nakousli jsme studium antropologie. Co vás vedlo v – s prominutím – nestudentském věku k tomu stát se studentem, což vyžaduje přijmutí autorit a plnění povinností?

Vystudoval jsem Institut základů vzdělanosti, který založili v první polovině 90. let docent Pinc a profesor Sokol, a nevěděl jsem, co dál. Náhodou jsem potkal na chodbě pana docenta Pince a on mi říkal: „Pamatuji si na vaše Dopisy z lásky a nenávisti, které jste publikoval v Mladém světě. To je vlastně antropologie. Zjistěte si něco o antropologii.“ Zjistil jsem, začalo se mi to líbit, a myslím, že to byla jedna ze sázek, která mi doopravdy vyšla. Díky téhle nádherné vědě jsem se seznámil se spoustou nové literatury a myšlenkových přístupů. Když se do něčeho zamilujete, je krásné plnit úkoly a podřizovat se autoritám, opruz to je jenom v případě, když děláte něco, čemu nevěříte, a plníte úkoly, které vás nebaví. Ve své umělecké tvorbě se s ničím nemažu. Vše je, jak chci já. Zatímco tady dostanu od profesora otázku, a když nejsem schopen dát dobrou odpověď, upozorní mě, že jsem věc nepochopil a co je dobré si přečíst. Vtom tkví nezastupitelná hodnota formálního vzdělání. Spousta lidí říká, že toho hodně přečetli. Což je hezké, jenže vás to nenutí svůj názor obhajovat. Pokud ho hájit musíte, zjistíte, že třeba vůbec není tak usazený, jak jste si myslel. Sámsobě člověk snadno odpustí, kdežto profesoři mi vůbec nic neodpustí.

Otextoval jste i dvě převzaté písně. Původně jste chtěl otextovat i třetí, od Leonarda Cohena. Proč Cohenova píseň chybí?

Pojal jsem bláznivý úmysl otextovat Hallelujaha…zase ho opustil. Je to velkolepá píseň a já mohu udělat coververzi jenom když vím, jak ji udělat jinak. K písni Tanity Tikaram jsme našli jiný klíč a myslím, že jsme skladbu pojali po svém a snad zajímavě. Ale v případě Cohena… to se má nechat, to by bylo jako předělávat Beethovena. Asi to byla moje zpupnost, ale zkusil jsem udělat asi pět verzí. Posléze jsem pochopil, že to nepůjde.

Vypsal jste na internetových stránkách alba Ohrožený druh soutěž pro skladatele. Uveřejňujete zde svoje villonské balady a vybízíte k jejich zhudebnění. Jak vás to napadlo a už se někdo ozval?

Vytvořit příležitost pro autory nebyl můj nápad, ale nápad Michala Pekárka, mistra zvuku a do značné míry producenta, který odvádí ohromnou práci na mých a Hapkových deskách. Jde o to dát příležitost nejen zpěvačkám, které si sám vyberu, ale doopravdy komukoliv. Pro tyto účely jsem začal psát ve specifickém žánru villonských balad, což je promě osudová věc. Poslední villonské balady v českém prostředí napsal Vítězslav Nezval v roce 1956, sbírka se jmenovala 52 hořkých balad věčného studenta Roberta Davida. Je to oslava češtiny jako málokterá jiná. Od roku vydání uplynulo 52 let, což jsem považoval za znamení. Dokážu i já češtinu tak zkrotit a dát jí prostor a nechat znít…? První balady jsem dal na web,dám je i Petrovi Hapkovi a Jardovi Svobodovi, ale může se stát, že mě svým zhudebněním osloví kluk, který si skládá někde doma do šuplíku. Je mi jedno, jestli autor hudby bude slavný nebo ne. Hned první den mi přišlo několik verzí. Zatím je pro mě těžší tu muziku dešifrovat, kluci hrajou na kytaru někde v kuchyni a já jsem přece jen zvyklý na čitelnější studiové postupy. Ale vůbec to není špatné.

Téměř přesně za rok budete uvádět svoje první divadelní představení Kudykam. Můžete o něm prozradit něco bližšího?

Napsal jsem divadelní hru ve verších. Vlastně to není divadelní hra, jsem textař, ne dramatik, ale spíš dlouhý písňový text o šestnácti stech verších. Stále ho ještě vylepšuji, každý týden přidávám nebo teď už spíš ubírám nějaký verš, ale tvar je jasný. V představení zazní devatenáct písní, z toho většina nových, od Petra Hapky. Na instrumentaci pracuje Ondřej Brzobohatý. Už probíhají castingy, na které jsou cíleně pozvány desítky lidí z Česka i Slovenska. Nějaké favority už mám,ale jsem otevřený tomu, abychom s panem režisérem Gombárem vybrali někoho nečekaného. Režisér Gombár prohlásil, že v životě nezažil, aby bylo tolik věcí připravených už rok před premiérou, která bude 22. října 2009 ve Státní opeře. Ale já vím: všechno se ještě promění. Život je hra, jejímž jménem je překvapení.

Tomáš S. Polívka, foto: Pavel Hornych, denik.cz