08.08.2008
Naposledy jsme spolu mluvili před čtyřmi lety. Právě si prodejem Fortuny „koupil svobodu“. Rozhovor končil: „Mám hlavu jak škopek a v té ženské písničce jsem se nedostal k ničemu jinému než ke sloganu: Závoj tkaný touhami. A nelíbí se mi, sakra.“ A teď? Z verše je písnička dalšího Horáčkova alba. Rodilo se pět let a je jiné, než bychom čekali.
Chodil jste po zahradě, kropil trávu a hledal rým…
… připadal mi takový, no, takzvaně hezký. Takže jsem s textem té písničky musel ještě bojovat.
Kdy jste napsal první text? Úplně první.
Asi v květnu 74, když mě zavřeli do vazby.
Kvůli čemu?
Už jsem o tom mockrát mluvil: nebyl jsem v SSM, ale jejich razítko jsem potřeboval na žádost o výjezdní doložku… A v tý vazbě byly jen dvě možnosti, jak přežít to strašný nic, když už si s tím druhým v cele všechno řeknu. Buď číst, nebo psát. Na celu byl týdenní příděl tří knih: obvykle Zdeněk Nejedlý, Jarmila Glazarová, Jan Kozák. A přesto už ve čtvrtek nebylo co číst. Tak jsem si říkal: Mohl bych něco psát. A nejlíp ve verších – to je nejtěžší, takže to zabere nejvíc času.
Předtím jste básničky nepsal?
Nikdy. Ani moc nečetl. Ale napadlo mě, že tlustý knížky se už čtou jen v lapáku. Lidi už žili jinak, potřebovali… sevřenější útvary. Svazky poezie tlustý nebyly, to jsem si všiml…
Tak jste přemýšlel před třiceti čtyřmi lety?
Přesně takhle. Do té doby jsem si myslel, že budu spisovatelem, ale v té cele mi došlo, že obsáhlé romány se k lidem nedostanou často jen proto, že jsou obsáhlé. Chtěl jsem dělat něco, co se k lidem dostane.. Napadlo mě: budu psát texty. Moc mě toho nenapadá, ale když se to stane, jdu do toho. Předtím do razítka, teď zas do textů.
Představuju si, že psát texty znamená umět zpívat, hrát na klavír, na kytaru…
I to jsem vzal v úvahu, protože ani jedno neumím. Ale věděl jsem, že skladatelů je dost. Třeba napíšou muziku na hotové texty. Jenže devět let jsem je psal jen pro sebe.
Na hudbu, kterou jste znal?
Buď, nebo jen tak. S refrénem, s pevným metrem, se sloganem, okolo něhož se text točí… tak to dělal už Villon o půl tisíciletí dřív, toho jsem znal. Teprve v roce 83 jsem za nějakými skladateli přišel: „Já bych s dovolením…“ Sem tam kupodivu dovolili, ale brzy jsem pochopil – textař je v naší hudbě poslední z posledních. Nejdřív skladatel vymyslí hudbu, pak to zaranžují, pak si vybere zpěváka, pak dokonce vědí, v jakých kostýmech to budou zpívat. Nakonec řeknou: „Ještě to potřebujem otextovat.“ Když to otextujete, kdejaká zpěvandule si poručí: „Mně to nejde do pusy. Přepište to!“
To musí být pro autora sevřeného textu hotové utrpení.
Pro toho, kdo nechce jen honorář, ale vážně něco sdělovat, určitě.
Kdy se to zlomilo?
Teprve teď. Po pětatřiceti letech. Jako by se naplnilo to biblické proroctví, že poslední budou prvními… Na albu Ohrožený druh jsem poprvé udělal to, co jsem chtěl dělat vždycky: aby text nesloužil tomu ostatnímu – třeba kariéře nějakého zpěváka nebo prosperitě nějaké popmuzikové stáje – ale všechno sloužilo textu. Napřed hudba, pak výraz interpreta, pak instrumentace, nakonec mix zvuku. Jen tak můžu pomocí textu něco doopravdy říct.
Dost sebevědomý postoj. Máte co říct?
Soudím, že jo, jinak bych si to album jako textař a současně umělecký producent netroufl lidem nabízet. Bez takového přesvědčení bych přece byl jen kšeftsman, nebo rovnou podvodník. Ale dvacet původních písní jsem ve finále omezil na deset. Jen těmi jsem si teď jistý.
Čím se Ohrožený druh liší od Strážce plamene? I toho jste produkoval.
Spoluprodukoval. Ale tam jsem měl partnera, Petra Hapku. V hudbě měl poslední slovo on. Když řekl: „Cítím, že tady bude hoboj,“ a já: „… mně se hoboj nelíbí,“ tak tam hoboj byl.
Takže tentokrát…
… jsem byl šéfem muziky a nejen muziky já. Vybíral jsem si. Sáhl jsem po dvou zahraničních věcech, které už léta miluji. Jednu napsal Paolo Conte, druhou Tanita Tikaram. A každý z nezhudebněných textů zhudebňovalo i pět, šest nebo sedm různých českých a slovenských skladatelů a každý z nich věděl, že není jediný, na koho se obracím. A takoví bouráci, jako je Ivan Hlas nebo Jarda Traband Svoboda, na to přistoupili, byť udělali třeba čtyři věci a na desku se dostala jen jedna. Albu to ovšem úžasně prospělo. Je nejpestřejší z těch osmi autorských, které mám za ta léta na kontě. Pánům děkuju – taková vstřícnost…
Vy se cítíte kompetentní říct: Tahle muzika je dobrá?
Ne. Jen jestli je dobrá pro náladu a sdělení toho textu. A nic jiného není důležité.
Producentovi jde o peníze, je-li to správný producent. Před těmi čtyřmi lety jste řekl, že si „prodejem Fortuny kupujete svobodu“. Co je to za svobodu, být producentem?
Moje svoboda je v tom, že můžu financovat i téměř… nesmyslný věci.
Co bylo třeba nesmyslné?
Jako podnikatel bych si musel rozmyslet, jestli utratím hodně peněz za šestatřicet smyčců, jak pro jednu aranž chtěl Milan Kymlička. Kdybych je nenajal, neslyšel bych, jestli to v té věci funguje. Ale ještě lepší bylo, že jsem je najal, poslechl si to, a pak mohl říct: „Ty smyčce mi v té písničce nefungujou, nechám je tam jen na tyhle dva takty.“
Zatím jsem slyšela jen dvě písničky nového alba, ale četla jsem všechny texty. Nemůžu si pomoct, ale každá ženská v nich je smutná. Pasivní. Jako byste popisoval ideální archetyp ženy: trpělivé, v pozadí, tak trochu ustrašené.
Myslím, že se to pojí spíš s povahou šansonu. I mužští hrdinové mých textů jsou většinou melancholičtí a řeší, jestli je lepší jít pod okap, anebo zůstat na dešti. Když jsou za něco vděční, tak za nepatrná požehnání. A ženy… řeknu vám, na tomhle albu jsem si potvrdil tušení, že nejkrásnějším hudebním nástrojem světa je právě ženský hlas. Tolik nehraného smutku, jaký zní hlasem Nadi Válové, by mi chlap nikdy nedal, příliš by se za to styděl.
S „koupí svobody“ jste se stal sám sobě ředitelem, jak a čím si udržujete řád, disciplínu?
Vědomím, že každý den je prvním dnem zbytku našeho života. Už Řekové měli pro „čas“ dva výrazy: chronos a kairos. Ten druhý znamená lhůtu. Každý ji máme. Pocit povinnosti tu lhůtu naplnit zakládá tu diciplínu. A já ji dodržuju, už jen proto, že jedině při tvoření jsem opravdu šťastný.
V každém okamžiku? Tvorba přece někdy děsně trápí, štve – jak to nejde…
Jasně, pět let jsem se trápil. Ale právě teď, zhruba na dva týdny, jsem šťastný jak zfetovaná opice.
To mi popište – proč až teď?
Protože teprve teď vím, že lepší práce už v mých současných silách není. Co jsem měl, to jsem poctivě dal, už nemám ani ťuk. Nároky své lhůty jsem splnil… a z čeho bych se měl radovat víc? To kvůli těm dvěma týdnům opojné radosti to všechno dělám. Až se album bude prodávat, už mě to zajímat nebude. Má zase o něco zkrácená lhůta bude chtít další práci.
Pro pár šťastných dní?
Pro ně! I kdyby to byl jediný den, stojí za to.
Pracujete oproti času ve Fortuně méně?
Daleko víc. Vždyť úkoly si dávám sám a sám sebe nebudu přece šidit. Za ty čtyři roky jsem kromě Ohroženého druhu udělal s Hapkou Strážce plamene, vyprodukoval jeho filmovou podobu na DVD, napsal knihu O tajemství královny krav, mnoho reportáží z cest, vystudoval obecnou antropologii na červený diplom a hned jsem byl přijatý na doktorandské studium…
To bylo pro vás důležité – mít červený diplom?
V tomhle věku jo. Na gymplu jsem měl z chování trojky a z většiny předmětů čtyřky, na fakultě jsem patřil k nejhorším. Ale teď přece neuvedu své, vesměs mladší, profesory do situace, aby mi museli říct: „S odřenejma ušima, pane Horáček…“
Kdo to ocení? Kdo a jak například ocení vaši diplomovou práci?
Každý okamžik, kdy nad tím sedím, myslím na to, aby mohla být otištěna ve Spojených státech. Víc než to – aby mohla aspirovat na nějakou antropologickou cenu. Chci dělat jen takovou práci, od níž čekám, že změní svět. Proč bych to jinak dělal?
Třeba se to nepovede.
Téměř určitě se to nepovede, ale to na mých úmyslech nic nemění. Jako by mi přes rameno koukal Wacquant, Bourgois, Steward, jako by další světoví etnografové byli mými školiteli. Věčně je slyším hartusit: „Počkej, počkej, tuhle větu bys mohl udělat líp. Cituj přesně. Přečti si ještě další studie na to téma. A mysli, mysli, mysli…“ Takhle mě trénují lidi, které neznám, nikdy jsem je neviděl a možná nikdy nepotkám. Ale pokud potkám, řeknu: „Moje práce sice svět nezměnila, ale díky vám je tam, myslím, pár dobrejch šťouchů.“
Co jste si vybral za téma?
Hazardní hru, hráče.
Že se ptám!
Bude to sice o hazardních hráčích, ale nejen o nich, protože i oni žili v nějakém kontextu. Socialismus kolem byl krušný. Ale mě zajímá: je i takový normativní systém dostatečně strukturovaný, aby vzal lidem možnost manipulovat s významy, hájit svou autonomii? Hráčský svět byl takovým pokusem opustit systém, aniž by ho člověk opouštěl fyzicky. Život hráče však není krotkým únikem po způsobu chataření, kde si lidé pracující přes týden v závodě Rudý říjen píší na plot vzdorné El Paso, ale pak se vrátí zpátky do socialismu – hráč žil plně jako hráč a do socialismu se vydával jen tam a tehdy, kdy to bylo nezbytné. Tato existence, nejen z politických, ale i z mnoha jiných důvodů, byla radikální alternativou. Neviděná, neslyšená taktika… rozhodně hodná zájmu antropologa.
Jaké otázky si v té práci kladete?
Je jich hodně, v několika větách bych je nesnesitelně zjednodušoval. A stále se vynořují nové. Wacquant s Bourgoisem si to ovšem pochvalují.
Je zvláštní, jak se vám životem line hráčství – samo o sobě, v textech, teď vám dokonce vtrhlo do vědecké práce.
Antropolog se stává antropologem tím, že vystuduje antropologii. Pak si hledá pole svého výzkumu. Jede třeba na Trobriandské ostrovy nebo mezi jakékoli lidi, kteří jsou jiní. Tuhle perspektivu chci otočit: jsem domorodec, který se stal antropologem, aby mohl o domorodé situaci podat zprávu z první ruky. V antropologii se cení přístup „zúčastněného pozorování“. Já však budu razit „pozorovatelskou účast“. Podstatná je ta účast, bez ní se nedá podle mě pochopit nic podstatného, protože chybí zkušenost aktéra, který se rozhoduje ve chvíli, kdy se otevírají a zavírají okna příležitostí. Kdy se na člověka valí výzvy, které musí řešit nějakým rozhodnutím a nějakým činem. Já nebyl u hry, ale ve hře. Hráčem, ne kibicem.
Nechal jste si někdy hráčskou vášeň přerůst přes hlavu, opravdu neměl ani korunu?
Jo, prohra je nevyhnutelná a já jsem se naučil se z ní nehroutit. Nesčetněkrát jsem byl zoufale švorc a bylo to krutý zejména vůči rodině. Moje žena si nic takového nevybrala, nechtěla chodit na valchu, ale nezbytně na tom participovala. Ale – natolik je chytrá – na základě zkušenosti mohla po čase oprávněně doufat, když jsem byl v červenci švorc, že v září to bude fajn.
Máte při psaní vědecké práce ambici, aby byla napsaná hezky, strhujícím způsobem?
To je dobré, že se na to ptáte. Když jsem začal, říkal mi Yasar Abu Ghosh, vedoucí mé práce: „Je to nějak moc hezky napsaný. Podívej se tady na Bourdieuho – to je v podstatě matematika. Žádný pentle.“ Takže jsem se rozhodl, že napíšu dvě knihy v jedné. A budou se prolínat. V první jsem já, devatenáctiletý chlapec, který jde se svým guru hráčským světem, pak to zastavím a podívám se na to z pohledu analytika, který hledá abstraktní pravidelnosti v sociální skutečnosti.
Věříte na vyšší moc?
Co věřím? Spoléhám na ni! Vyšší moc je vyšší proto, že to není lidská moc, což znamená, že jediná je neúplatná. U Řeků se mezi správce obce dostávali lidi podle rozhodnutí losu, protože jinak by se tam vždycky dostali kamarádi těch, kteří to určujou. Nebo jiný příklad: každý rok se sejdou miliony žádostí o americké občanství. A kdo z nich má vybrat, aby se vyhnuli korupci? Zase los. Basta fidli. Nikdo nemůže říct, že je to nespravedlivé, jaký smrtelník by mohl pyskovat na nesmrtelnou vyšší moc?
I úspěch vaší nové desky může ovlivnit vyšší moc?
Nepochybně. Jsem tu jen od toho, abych něco předložil vyšší moci, ať si s tím nakládá podle svého. Já, smrtelník, můžu jenom dělat to, čeho jsem schopen na hranici svých možností. Dál už to holt není v mých rukou. Zaplaťpánbůh.
To zní fatálně. Vy věříte na osud?
Ne. Víra ve vyšší moc je vírou v soud, který je vždycky spravedlivý. Tomuto soudu je však nutné něco předkládat. Víra v osud by nás téhle povinnosti zbavovala: je-li všechno nalinkováno, proč se o cokoli snažit? Největším darem darovaným člověku je jeho svobodná vůle. Tu je třeba uplatňovat, a ne vzdávat se jakémusi osudu. Obojí je samozřejmě „jen“ víra, ale můžeme si vybrat: buď na našich činech záleží, anebo nezáleží. Já věřím tomu prvnímu.
Před chvílí jste říkal, že jste udělal desku, která je nejlepší, jaké jste schopen. Ta „danost“ člověka, jeho dispozice, to je přece svého druhu „osud“.
Danost není osud, protože nám už byla dána. Osud se vztahuje k tomu, co teprve bude. Řeknu to… takhle: daností fotbalu jsou jeho pravidla, například autové čáry, které hrací pole vymezují. Mimo ně se hrát nedá. Ale přestože je fotbalista vázán těmi čarami, přece mu zbývá spousta možností, jak provádět tvůrčí kousky, virtuózní kličky, překvapivé přihrávky a nevídané střely. Takže v rámci danosti tvoří svůj příběh sám, žádný osud za něj ten balon nepřihraje, nevystřelí. Hrát musíme sami, vyklánět se do nejistoty a do neznáma.
Do neznáma se pouštíte i s novou deskou. Minimálně tím, že jste k ní pozval neznámé interprety. Skoro nikdo neví, kdo je Naďa Válová, Tereza Nekudová…
Hlavně že to vím já. A to, co vím, je: tahle děvčata a tyto ženy, které jsem našel po klubech, v barech a v jednom případě doslova na ulici, jsou pro písně, které na Ohroženém druhu zpívají, těmi nejlepšími. Osobité, citlivé, jedinečné. Necítím se být jejich dobrodincem, naopak, to ony mi poskytly tolik… krásného a cenného. Nejspíš jich bude ještě mnohem víc… někde. Takže s objevováním neznámých talentů rozhodně nechci skončit. Teď jsem na webové stránce www.ohrozenydruh. cz kromě ukázek písniček a fotek umístil nápad zvukového mistra Michala Pekárka – a tím je šance pro „ohrožený druh“, pro talenty, které mezi sebe zavedené struktury vůbec nepustí.
Má to konkrétní zadání, podobu?
Jasně že má. Moje další deska budou villonské balady. Napíšu jich dvanáct a vyzvu každého, koho to zajímá, ať je zkusí zhudebnit – otevřená soutěž a hlavně příležitost pro kohokoliv. Na jménu nezáleží. Jen na schopnosti tvořit. Čtyři balady mám hotový… takže uvidíme.
O čem se, Michale, budeme bavit za čtyři roky?
Určitě se mě zeptáte na Kudykam.
Ptám se už teď – o co jde?
O divadelní hru. To jsem si 22. ledna sedl a 88 dní bez přestání psal. Šestnáct set veršů, které se dílem zpívají a dílem mluví. Hudbu složil Petr Hapka, premiéra bude 22. října 2009 ve Státní opeře v Praze.
Takže znovu k jistotě: Horáček – Hapka?
To není tak. Vyšlo to z toho, že já vlastně nevím, jak naše písničky fungují před publikem. Nikdy jsem to v celku neviděl, neslyšel a necítil. A strašně si přeju vidět reakci živýho publika. Skutečných lidí, který nejsou ničím vázaný. Který můžou plakat a jásat, ale taky pískat, zívat, jít na záchod nebo domů. Ve třech alternacích hlavních rolí docela vidím Vojtěcha Dyka, Richarda Krajča, Csongora Kassaie nebo Karla Dobrého, ale to není jisté, casting teprve bude.
A vaše role?
Umělecký producent. Užiju si to.
Zase úkrok jinam – s divadlem přece žádné zkušenosti nemáte.
Ale je to vzrušující. Přestože můj táta byl dramaturg Národního divadla a strýc učil čtyřicet let na DAMU, nemůžu si nárokovat žádnou divadelní kompetenci. Ale mám kolem sebe spoustu chytrých mladých lidí, až se někdy cítím jako ten starý profesor, který možná někdy něco vymyslel, ale teď už jen radí a oni dělají nový, lepší věci.
Jste někdy líný, že neděláte nic?
Ne.
Že byste jen tak z gauče koukal do stropu?
Ne.
Nebo luštil křížovku?
To už vůbec ne.
Nebo šel na procházku, nemyslel na nic, jen se díval na kamínky pod nohama?
Ne, už nemůžu vypnout. Teď ty villonovský balady…. Moje žena Ruth se hrozí, kdy zas řeknu: „Mě napadlo…“ Ví, že do toho půjdu, hlava nehlava. Výjimkou je jediný: že v neděli jdeme hrát tenisový turnaj v mixu. Ví, že tam budu bouchat do míčku, takže mě nic napadat nebude. Tam se holt musí myslet jenom na míček.
MICHAL HORÁČEK > 23. 7. 1952 v Praze Od chvíle, kdy prodal Fortunu: 2003-2008 napsal, zprodukoval nové CD Ohrožený druh (vychází 27. října), 2005 předseda poroty Česko hledá SuperStar 2007 absolvoval obecnou antropologii na Fakultě humanitních studií UK , nyní pokračuje v doktorandské prác 2007 vydává knihu esejí O tajemství královny krav a DVD Strážce plamene N od 22. ledna 2008 za 88 dnů napsal divadelní hru Kudykam, kterou bude hrát Státní opera a Horáček bude uměleckým producentem N průběžně píše 12 villonovských balad, které nabídne k zhudebnění komukoliv.
Michal Horáček je moje jistota. Vím, že rozhovor s ním bude pro mě samou příjemný zážitek, a doufám, že i pro ostatní. Zná spoustu věcí, které neznám já, zná ovšem taky novinařinu a ctí moji profesi. Když přistoupí na rozhovor, pak odpovídá. Nehraje si se mnou, neodpovídá jednoslabičně, není-li to účelné, umí pointovat.
Zkrátka krásná práce! U skleničky džusu a kávy, v pravé poledne, v kavárně hotelu Palace, kolem kterého jsme oba kdysi chodili do Panské 8 pracovat.
Marcela Pecháčková, Instinkt
« ZPĚT