09.11.2008
Michal Horáček, jeden z nejúspěšnějších českých textařů, se začátkem října vydal po stopách Ohroženého druhu. Šarmantní elegán se v našem interview rozpovídal nejen o své nové desce, úžasném Cohenovi, dilematickému Veselu k uzoufání nebo o tom, Kudykam se vydá…
Michal Horáček je v české hudbě opravdovým pojmem. Tvůrčím mozkem, který je zárukou originálního textu a nově i neohroženým „hledačem“. Poté, co spolu s Petrem Hapkou úspěšněustrážili plamen se vydává do vod zcela nových a na české scéně neprozkoumaných. Ohrožený druh je album zpívané ženami a podle slov autora určené mužům. Jednotlivé skladby nahrálo hned několik zpěvaček a zhudebnila řada skladatelů. Ve „výběrovém řízení“ však vždycky vyhrála jen jedena z nich… Michala Horáčka jsme nedávno nejen ohledně jeho nového počinu vyzpovídali.
Právě jste vydal desku Ohrožený druh. Vsadil jste tam na neokoukané tváře, což je tak trochu risk. Nevím, jestli se ještě můžete bát nějakého neúspěchu…
To můžu. Už jsem zaznamenal spoustu neúspěchů. Dělal jsem album s Jardou Svobodou z Trabantu, což je vynikající osobnost – a nikoho ta deska nezajímala. Přitom si myslím, že je dobrá, moc dobrá – mám ji rád dodnes. Ale lidi si ji nekupovali. Takže z komerčního hlediska to jistě neúspěch byl. Takových ještě může přijít…
V jednom rozhovoru s vámi jsem četla, že jste chystal „album tří generací“ – s Hanou Hegerovou, Anetou Langerovou a další interpretkou. Byla to konkrétní myšlenka?
Ano, to byla konkrétní myšlenka. Ale Hana Hegerová má už dlouho výhrady proti tomu točit nové věci. Nevím, jestli si přestala věřit, nebo je za tím zdravotní stav. Možná si myslí, že by do toho už nemohla dát tolik, kolik dávala předtím, a moudře chce dělat už jen to, co umí. Nevím… To jenom spekuluji, možná je to jinak. Ale zkrátka bylo hrozně obtížné, aby udělala ty čtyři písničky a pak Aneta. Kdyby do toho nešla Hana Hegerová, nemělo smysl, aby do toho šla Aneta. Celý ten koncept by se zřítil. A než abych běhal od jedné ke druhé a přesvědčoval je – opustil jsem tu myšlenku, protože na to nevěřím. Člověk musí říct hned: Jo, to je ono, do toho jdu! A když to tak není, jdu od toho, protože mi tam chybí to nadšení. Sám jsem takovej nadšenej, tak potřebuju, aby ony byly také.
Ale dalo by se to natočit i s někým jiným…
Dá se to natočit, ale já jsem nakonec tu myšlenku opustil a udělal jsem to tak, že je to rámované dvacetiletým děvčetem v první písničce, sedmdesátiletou dámou v té poslední a mezitím jsou různé jiné. Vlastně to nebyl záměr. Jen jsem najednou zjistil, že mám texty, které jsou z ženského pohledu.
Vaše album je výjimečné i v tom, že jste ke každé písni jste natočil hned několik verzí s různými umělci. Neudělal jste si nějaké nepřátele?
Tak třeba Szidi Tobias nazpívala pět věcí. A na desce jsou jenom dvě. Jarda Svoboda taky udělal dvě nebo tří písničky a má tam jednu. A tak to je. Ale já jsem to řekl už dopředu: Je to pokus. Dávám to čtyřem lidem, ale vyberu si jen jednoho. A oni do toho šli. Kdyby to nevěděli, tak by to byl ode mě podvod a bylo by to sprostý. Věděli, jaká jsou pravidla hry.
Nenapadlo Vás na tom ukázat jedinečnost každého zpěváka a skutečnost, že když něco nazpívá jeden umělec a pak to samé nazpívá druhý, vzejde z toho něco úplně jiného?
Jsem přesvědčen, že člověk má na něco vsadit. Buď na červenou anebo na černou. Ale sázet na obě najednou, to je zbabělé.
Sázet… Já to spíš vidím tak: Ukázat lidem různé varianty.
Ano… Možná, že by to bylo zajímavé, ale nemohlo by to být na jedné desce. Rozhodl jsem se pro tohle. Ale máte pravdu, je to lákavé. Teď jsem napsal divadelní hru, jsou tam písničky od Petra Hapky a každou písničku taky nazpívá deset lidí. A tam si myslím, že to udělám. Bude stát za to, protože jednotlivé alternativy jsou diametrálně jiné. Už jsem slyšel, jak to ty lidi zpívají. Jak zpívá třeba Vojta Dyk a někdo jiný, třeba Maxián, nebo Honza Sklenář z Hradce Králové – jsou to úplně jiné výklady a vůbec se nedovedu rozhodnout, který je lepší.
To musí být zajímavé takhle vybírat.
Někdy je to těžké.
A radil jste se s někým?
Ne, to bych se zbláznil.
A největší dilema? Bylo to v písni Veselo k uzoufání? Lenka Dusilová a Věra Nerušilová?
Ano, bylo – jednoznačně. Jinde jsem dilema neměl, ale tady ano.
A byla naopak nějaká píseň, u které jste od začátku věděl, pro koho je?
U jedné ano. Byla to ta písnička Ohrožený druh. Ačkoliv… Chvilku jsem si myslel, že by to mohla nazpívat Hana Hegerová. Ale pak jsem si uvědomil, že Věra Nerušilová je taková neoposlouchaná… svérázná, svébytná. Na té desce s Jardou Svobodou jsem ji už v jedné písničce měl – v šansonu, a tam byla nesmírně přesvědčivá. Je to dáma, která mě vždycky pobaví svou osobitostí.
Musel jste se rozhodovat i podle věku – třeba u písničky Tramtárie to chtělo někoho mladého. Pomýšlel jste i na někoho jiného než je Natálie Kocábová?
Ano, chtěl jsem Vladivojnu jsem si dovedl představit. Pak jsem to zkoušel s různými… Iva Marešová to mohla být také, ale ta je maličko dál věkově – a trochu i výrazově. Chtěl jsem, aby to bylo takové „otlemené“, jistým způsobem nepříjemné. Jací jsou dnešní teenageři, jako moje děti, a dívají se na vás s určitým despektem.
Přijde mi, že ženský hlas berete daleko umělečtěji a že ženy umí daleko lépe vyjádřit určité pocity… Co si myslíte, že dokážou zazpívat muži?
Mužům víc věřím v takových těch dlouhodobějších cílech. Třeba když řekne: Támhle vidím velehory, tam pudu.. a žena dodá: Ale je potřeba, abychom měli chlebník a vodu s sebou…
Taková praktická…
Ale ono to ve skutečnosti není tak směšné. To jen tak vypadá v mužském světě, že si ceníme toho chlapa, který řekne: Půjdem na hory. Ale bez té ženské, která mu přinese tu čutoru s vodou… by to nikdy neklaplo. Takže obojí je potřeba. Ale chlapi, po mém soudu, jsou přesvědčivější v těch dlouhodobějších cílech. V těch větších. A některé ženské říkají: Hele neblbni, můžeme zabloudit… A tak to je.
Ještě bych se ráda vrátila k Vašim starším písním. Máte nějakou svou, kterou považujete za nejvydařenější?
Tady na tom albu? Ne, to musí být „souřadné“, jako když máte děti, tak nemůžete říct, že Pepík je lepší než Mařenka. Když je máte rád, tak tam jsou.
A když se podíváte do minulosti?
Nejradši mám Penzión svět. Je už hodně starý. Pojednává o tom, že nějaký chlapík mudruje v pokoji, jestli má jít ze svého pátého suterénu do Penziónu svět, protože je to lákavé, ale bojí se. A hra Kudykam bude o tom, co jsem si celá ta léta říkal: Co by se stalo, kdyby tenhle chlap vyšel. Našel by ty výtahy, našel by toho strýce, který někde zmizel, nebo ne? … Co by ho tam čekalo? O tom je ta hra.
Můžete mi o tomhle projektu prozradit něco víc?
Premiéra bude za rok 21. října 2009 ve Státní opeře. Je to jakýsi dlouhý písňový text, kde se části zpívají – jsou z toho písničky. Jde o práci Petra Hapky a Ondřeje Brzobohatého, který to aranžuje a dělá scénickou hudbu. Najdu si tam zpěváky a herce, kteří vůbec na mých deskách nevystupovali, ani jeden.
Vypadá to, že byste teď už radši jen „hledal“?
Já už budu jenom hledat. Protože ti ostatní už mají své vlastní kariéry a není to potřeba. Ne, že bych se vzdával spolupráce třeba s Ríšou Müllerem… Kdyby kdykoliv Richard chtěl a mohl, tak do toho s ním samozřejmě půjdu. Ale to nezáleží na mně, spíš na něm.
Ale abyste pro někoho napsal písničku, musíte ho znát – jaký je…
Vždycky musím znát jenom jaké jsou jeho možnosti, a pak ho to nechám ve studiu udělat tak, jak si myslí on sám. Buďto řeknu: super! A jdeme. Anebo řeknu: Zkuste to ještě tudy.
Ale on té písničce musí věřit, aby vyzněla opravdově.
Ano, to je zásadní. Jak tomu nevěří, tak je to poznat a celé to spadne a rozpadne se to. To je důležité. Ale nemusí tomu rozumět tak, jak tomu rozumím já. To je jedno, Musí tomu ale „nějak“ rozumět, „nějak“ tomu věřit.
Berete jako první krok ve své tvorbě Potměšilého hosta?
Asi ano. Protože to bylo první nastavení spolupráce s vynikajícím skladatelem Petrem Hapkou. Předtím jsem dělal s různými zajímavými lidmi, ale Petr Hapka je extrém. To je něco zvláštního. A nelituju chvíle, a nikdy jsem nelitoval, kdy jsem jako neznámý člověk u něj zazvonil. To je až neuvěřitelné a stalo se to.
Paní Hegerová je asi naše největší šansoniérka a zdá se mi, že šansony jsou i Vaše srdeční záležitost.
Ano. Ale těžko říct, co šanson vlastně je. Spíš je to výrazová píseň, nebo píseň, ve které záleží na příběhu. V podstatě víc záleží na těch slovech. Kdežto u jiných písní víc záleží na hudbě. Když máte diskotékovou věc, tak je to úplně jedno, tam nikdo nemůže řešit nějaké své problémy s tím, jestli přijde zpráva nebo nepřijde, to musí inspirovat k tomu, aby člověk chtěl trsat. To je v pořádku. Já to neumím a nedělám to. Ale vůbec nad tím neohrnuju nos. Není to můj žánr. To je jako když je někdo atlet a skáče o tyči, tak může uznávat ty, kteří skáčou přes překážky, ale on to nedělá, protože skáče o tyči. Tak já skáču jakoby o tyči… Dělám tu výrazovou píseň.
A na konec trochu z jiného soudku – byl jste na Cohenovi? Dá se říct, že je to tak váš vzor?
Samozřejmě jsem tam byl. A dá se to říct. Nejen proto, že je to vynikající umělec a senzační šansoniér, ale svou životní filozofií a tím, co říká i mimo. Jeho písně jsou pro mě inspirativní a velmi zajímavé. Je to člověk, kterého si nesmírně vážím, který obohatil můj život i životy miliónů lidí. A viděli jsme to v Praze a my, kteří jsme měli to štěstí a mohli tam být. Byl to asi vůbec nejkrásnější koncert, který jsem v životě viděl.
Jestli s nepletu, bylo vyprodáno. I když ty prostory…
Samozřejmě by bylo lepší udělat to v klubu pro tři sta lidí, než v hale pro tři tisíce. Ale to se nedá nic dělat. On to „udýchal“a přenesl své charisma i tak. Bylo to úžasné.
Iva Marešová, abradio.cz
« ZPĚT