Je mi jedno, jestli je někdo slavný

24.06.2009 

Textař Michal Horáček na divadelním festivalu podhalil svůj nový projekt Kudykam v němž bude mít velkou roli také hradecký herec Jan Sklenář. Navíc přiznal, že si jej zatím platí celý sám.

Nadšené přijetí se v Hradci dostalo textaři Michalu Horáčkovi, když v pondělí večer ve foyeru Klicperova divadla naservíroval festivalovým divákům ochutnávku ze svého prvního divadelního projektu. Šlo o ukázky z „lyrikálu“ Kudykam, který jeden z nejproslulejších hitmakerů současnosti uvede v říjnu na scéně Státní opery.

Proč jste ukázky z projektu Kudykam uvedli právě v Hradci?

Pověst divadelního festivalu v Hradci Králové je znamenitá, a proto jsem byl velice poctěný, když jsem dostal nabídku od pana ředitele Zemana, abychom zde vystoupili. Myslím, že je to zároveň velmi dobrá příležitost, abychom nyní – tři dny po začátku čtených zkoušek – ukázali naši tvůrčí dílnu lidem, kteří mají rádi divadlo. A kteří pochopí, že je to něco zvláštního, že to není hotové představení. Ostatně na hotové představení – dá-li Bůh – budou moci chodit celou příští sezónu v Praze. Ale takovou dílnu, tu mohli uvidět pouze dnes a tady.

Proslavil jste se zejména jako autor vynikajících písňových textů. Ale málokdo tuší něco o tom, jaký je váš vztah k divadlu.

Můj tatínek byl mnohá desetiletí dramaturgem několika pražských divadel, včetně Národního. Sám také překládal divadelní hry z dvanácti jazyků, takže divadlo bylo u nás přítomno neustále. Současně v našem domě bydlel strýc, Leo Spáčil, který několik desetiletí učil herectví na DAMU a vychoval mnoho generací slavných herců. Jejich knihovny byly zpola zaplněné divadelní literaturou. Maminka divadlo také milovala, i když ho kdysi hrála jen jako ochotnice. Ale přesto, že jsem vyrůstal v divadelním prostředí – nebo právě proto? – jsem se k divadlu dostal až na stará kolena. Předtím jsem neměl tu sebedůvěru. Vlastně ji nemám ani teď – jen vím, že to chci zkusit. Zdálo se mi, že je to vhodná příležitost k tomu, abych po pětadvaceti letech spolupráce s Petrem Hapkou mohl bezprostředně sledovat, jak diváci reagují na naše písničky. Já to vlastně nevím… Ale samotné písničky by nestačily, myslím, že takový jevištní tvar potřebuje mnohem více než k nim připsat pouhý spojovací text. Takže jsme na to šli obráceně – napřed jsem napsal divadelní hru ve verších, kterých je 2009 – počet je symbolicky zvolen k roku uvedení 2009. Hra se jmenuje Kudykam a je v ní devatenáct písniček s hudbou Petra Hapky, z nichž je většina nových.

Proč se bude Kudykam uvádět právě ve Státní opeře? Od divadelního debutanta je to odvážné gesto.

Nechtěl jsem vstupovat do muzikálového divadla, protože Kudykam není muzikál. Já našemu tvaru říkám lyrikál – lyrikál proto, že vycházíme z lyriky, napřed je text a teprve potom hudba, zatímco u muzikálu je dominantní muzika a až pak přicházejí slova. Takže lyrikál… A ten se tím pádem nehodí do muzikálových divadel, která nemají v mých očích zvlášť dobrou pověst. Pokud tam nemusím jít, tak tam nejdu. V pořádku, je to žánr, který má své publikum, to respektuji, ale není to můj žánr.
Takže jsem hledal velké kamenné divadlo a v Praze jsou čtyři, která připadala v úvahu: Vinohradské, Národní, Stavovské a Státní opera. Státní opera je zajímavá tím, že je to největší divadlo v České republice, má 1024 míst. A pro mě je velikou ctí, že je právě Státní opera naším koproducentem a že se s námi dohodla na tři sezóny na spolupráci.

Pověstný je váš způsob práce na hudebních projektech, kde k natáčení písniček zvete vedle populárních osobností i vynikající zpěváky, jejichž jména jsou širší veřejnosti neznámá. A podobnou metodu jste uplatnil i u Kudykama…

Já se domnívám, že ne všichni z těch, kteří jsou přítomni v médiích, v televizi a v rozhlase, že jsou to ti jediní, kteří to dovedou. Já sám jsem například viděl – zrovna tady v Hradci Králové – Honzu Sklenáře, který je vynikající herec a senzační šansoniér. Ale v Praze ho neznají, protože se nedostane do těch „správných“ televizních a rozhlasových pořadů. Takže Honza Sklenář bude jeden z těch, kteří jsou v mém lyrikálu velice, velice důležití a bude zpívat i na desce. Mým kritériem je pouze kvalita, jestli je někdo slavný nebo ne, je mi jedno. Na druhé straně to ale nediskriminuje ani ty, kteří slavní jsou. Může tam být Jarek Nohavica, který je výborný, samozřejmě. Ale to, že není někdo známý, ještě neznamená, že nic neumí. Samozřejmě, někdy to platí, ale i mezi neznámými umělci jsou lidé, kteří by mohli oslovit veliké publikum a něco nového mu přinést. A právě takové hledám, to považuji za cenné.

Mohl byste svůj projekt pojmenovat coby textař nějakým reklamním sloganem?

Lépe, než bych to dokázal já, to vymyslel režisér Petr Zelenka, který si mou hru přečetl a prohlásil: „To je divadlo jedna báseň.“

Vaše jméno je spojeno kromě hudby i se světem her a sázek. Nakolik je pro vás svého druhu sázkou i projekt Kudykam?

Kudykam je obrovská sázka! Tak za prvé, my jsme sice ve Státní opeře, ale té musíme hodně platit za každé představení. Když se tam jenom rozsvítí a ještě ani nepřišel jediný divák, tak to stojí půl milionu. Nemám přitom podporu žádné finanční instituce, žádný grant a nemám ani žádného sponzora. Je to poctivá investice do toho, že věřím, že Kudykam lidi zaujme. Navíc jsou lístky docela drahé a to ještě ke všemu v době, kdy ekonomická krize udeří plnou silou. Přesto si myslím, že lidé pochopí, že dostanou za své peníze vysokou kvalitu. Normální muzikál dnes stojí 600, 700 korun a na Kudykam 900. Ale jsem přesvědčený, že poměr v kvalitě není v náš prospěch větší jen o třicet ale o tři sta, pět set procent! A věřím, že to lidé tak pochopí. Ale žádný bankéř by mi na takový projekt nepůjčil – na divadelní hru ve verších? U nás se má v současné době za to, že lid je blbý, že nesnese v divadle verše, poezii. A teď by měl ještě ke všemu jít do Státní opery? Tam se přece zpívá opera. A bez sponzora, hmm… Na to by mi opravdu asi nikdo nepůjčil. Takže ano, jde z mé strany o sázku. A je to sázka iracionální, která vychází z mé víry, z mého přesvědčení, že jde o dobrou věc.

Zdeněk A. Tichý, sedmicka.cz