Je v první řadě hráč a od toho se odvíjí všechno. Tak se stal černým bookmakerem, novinářem, textařem, majitelem Fortuny a koňské stáje. Teď radikálně mění život. Proč.
Pamatujete se na svoje první džíny?
Velmi dobře. Tenkrát se nikam nesmělo jezdit, ale ve čtyřiašedesátým pustili mámu na kongres do Anglie a džíny mi přivezla. Byly to jediný leečka na Praze 1, vlastně větší rarita než dneska ferrari.
Od kdy se živíte sám?
Od čtrnácti – když jsem začal hrát karty a sázet na koně. Rodiče nicméně platili nájem a vařili knedlíky a tak.
Proč jste šel studovat na začátku normalizace žurnalistiku?
Protože jsem chtěl být spisovatelem – to bylo jasný od malička. Na školní sešity jsem si vždycky psal: Michal Horáček, spisovatel. Zdálo se mi, že žurnalistika je fakulta, kde se dá naučit psát. Hrubě jsem se spletl a jednou jsem to řekl naší asistentce Báře Osvaldové a ona na to: To jste se měl přihlásit na Litěraturnyj institut imeni Gorkovo.
Byl jste dobrý student?
Pekelný student, nejstrašnější. Měl jsem samé trojky, furt jsem opakoval, ale žurnalistika mi nenabízela to, co jsem očekával. Vychovávali nás, abychom byli aktivisty v propagandě; přednášeli nám dějiny mezinárodního dělnického hnutí a vědecký komunismus z novinářů to byl samý Julius Fučík a podobní týpci. Ale i tak bych to asi dodělal, kdybych neměl takovou velkou eskapádu, kvůli které mě rok před dokončením vyloučili.
Proč jste začal studovat znovu ve 44 letech?
Jednak to byla nepsaná povinnost: zůstal bych jediný v rodině, který nemá vysokou školu. Ale hlavně pro samo vzdělání. Domnívám se, že vzdělání je základní výbava, bez které nelze některé z hor života vůbec zdolat.
Jakékoliv vzdělání?
Humanitní, samozřejmě. Nad nehumanitním neohrnuju nos, ale považuju ho v podstatě za řemeslo. Kdežto humanitní nemá žádný konkrétní výsledek, doktor filozofie jakoby nic neumí – jen myslet.
Vzdělávat se přece dá i bez školy.
Ono se říká, že někdo je sečtělý a myslí se tím vzdělaný, ale to není ta samá věc. Formální vzdělávání donutí studenta učit se i věci, do kterých se mu nechce. Ve škole nadto musí výsledky své práce prezentovat a obhajovat. Sám před sebou se člověk obhájí snadno, příliš snadno. Před takovou docentkou Bobkovou, která mě v roce 1996 zkoušela z doby Karla IV., to byla jiná. Měl jsem pocit, že o době Karla IV něco vím, ale ona mě z toho fakt vyvedla… Takže já jsem pro formální vzdělání.
Vy jste šel normálně na přijímačky?
Jasně, nastala svoboda a nastaly možnosti a Zdeněk Pinc s Janem Sokolem založili Institut základů vzdělanosti, dneska je to Fakulta humanitních studií. Nádherná škola. Hlásilo se dvanáct set lidí, vybírali tak devadesát. Přišel jsem na přijímačky a oni hned: Pane, vy jste se spletl. Když na seznamu uchazečů skutečně našli moje jméno s rodným číslem, které začínalo 52, zatímco u ostatních 76, měli mě za trotla. Pak jsem normálně psal písemku, která byla anonymní.
A byl jste nejlepší?
Ano. Měl jsem ale nesmírný náskok, protože část písemky byla v angličtině a já jsem psal léta do amerických časopisů.
Pamatujete si něco z písemky?
Jednu pikantnost: dostali jsme pro výklad filozofického textu krátký úryvek a já jsem pod něj napsal: Kdybych si měl vsadit, z čeho je tento úryvek, řekl bych, že je to Platónův dialog Faidón. Byla to pravda a ten, který písemku opravoval, připsal, že je to nějaké divné, protože není možné, aby to někdo z tak krátkého úryvku poznal.
Znáte tak dobře Platona?
Bylo to hlavně štěstí. Dva dny před tím jsem vzal do ruky Patočkovu práci o Platonovi a v něm byl velký úryvek, který obsahoval i tento text. Na druhé straně: náhoda přeje připraveným.
Spolužáci museli být z přítomnosti pána středního věku poněkud rozpačití.
Jak by ne. Chodil jsem na přednášky v kravatě a oni v teplákách a o zeď si opřeli skateboardy… Dlouho to bylo bizarní, ale mě to strašně bavilo. Bylo mi pětačtyřicet a měl jsem samý jedničky. Jen jednu dvojku jsem dostal, právě od docentky Bobkové.
Té specialistky na Karla IV?
Přesně. Dala mi při zkoušce otázku: kulturní politika Karla IV. Řekl jsem jí, že nevím, co myslí kulturní politikou, že je to termín ze socialismu…
…trochu drzé.
Podle našich měřítek. Podle amerických ne. To ovšem nic nemění na tom, že ona byla skvělá odbornice… jen jsme měli problém dohodnout se na obsahu pojmu.
V té době už běžela Fortuna, šlo to zvládnout?
A k tomu jsem ještě stavěl dům v Roudnici a dělal s Petrem Hapkou na albu Citová investice. Ale záleží jen na tom, kolik vášně je člověk schopen investovat. Já jsem měl vášeň pro texty, měl jsem vášeň pro podnikání a největší vášeň jsem měl pro studium.
Teď máte vášeň pro prodej Fortuny – proč to děláte?
Prodávám… Ale hlavně si chci koupit: svobodu.
Kolik stojí vaše svoboda?
To se dá spočítat. Fortuna má podle obvyklých standardů minimální cenu 3,6 miliardy korun.
Myslíte celá Fortuna, nejen česká.
Ano, mluvím o celé říši, která zasahuje do několika zemí, má šest společností s 1100 pobočkami na území, kde žije 55 miliónů lidí. To všechno má tedy cenu 3,6 miliardy. My – tedy i akcionáři z ostatních zemí, kteří souhlasili s tím, že budou součástí transakce – jsme si při nabídce k prodeji dali mnohem nižší práh. Ten rozdíl má jasné jméno – je to cena svobody.
V čem vy jste proboha nesvobodný?
Moje nesvoboda spočívá v tom, že jsem zodpovědný za strašně moc lidí. Řeknu vám příklad: Ve Žďáru nad Sázavou máme tři pobočky. Jednu z nich musím zavřít, protože každý rok prodělává, špatně jsme to odhadli. Jenže tím pádem musí odejít i paní, která tu pobočku vede. A ona mi najednou napíše: Nechci si stěžovat, já to chápu, ale je mi 57 let, mám rok do důchodu, co já teď budu dělat? A já Horáček v Praze, který tu paní nezná, nikdy v životě nebyl ve Žďáru nad Sázavou, musí v sobě řešit tu odpovědnost, protože ona pracuje ve Fortuně. To je moje nesvoboda, rozumíte? Mít problém s paní, která dobře pracovala, má rok do důchodu, ale já už pro ni nemám práci – to je strašný problém. Teď to násobte třemi tisíci zaměstnanci a jejich rodinnými příslušníky.
S tím chcete skončit?
Úplně! Šmik, šmik!
Kolik vás stojí Fortuna času?
Řeknu to takhle: Kolik nás stojí pásky do tiskáren? Měli jsme na jejich dodávání výběrové řízení? Kolik jsme oslovili společností? Bereme od jedné společnosti? Aha, kdysi jsme brali tisíc pásek a dneska deset tisíc, jaký nám dávají rabat? Žádný? Proč ne? Řekněte, ať nám sleví 80 haléřů na jedné pásce! Znásobte to deseti tisíci, dvanácti měsíci, čtrnácti roky. Pak už jde o miliony? O to se má a musí podnikatel starat, v tom je jeho vítězství a právě to je cena jeho času. Ale pro mě je vítězství tohle: říct si, že jsem našel dobrý rým. A proto vidím, že svůj čas neutrácím dobře. Takže – šmik, šmik.
Umíte si představit ráno, kdy se probudíte a Fortuna bude patřit jinému?
Ani ne, ale těším se na to.
Co budete dělat s časem?
Teď jsem četl, co na stejnou otázku odpověděla Martina Navrátilová. Řekla: Coby? Někam pojedu, tam si dám nohy na stůl, budu koukat a myslet si na to svoje a občas zauvažuju nad tím, jestli natáhnu ruku a utrhnu si ze stromu mango! Představte si, kdybych já odpověděl vám, že budu sedět, čumět a čekat, jestli mi spadne na hlavu mango. Všichni by tady řekli: To je prase! Zbytečná existence! A přitom Martina Navrátilová je o pět let mladší než já a nikomu to není divné. A že by Martina Navrátilová pracovala v životě víc než já – no to jistě ne!
Ale vždyť vy to stejně neumíte – jen tak se poflakovat.
Takový úmysl skutečně nemám, vytyčuju si sám strašnou spoustu úkolů.
Jaké třeba?
Teď vyjde knížka O české krvi otců vlasti, budou autogramiády… mezitím operace… a hlavně budu dělat písničky…
To není nic nového.
Ale je a velmi. Úplně se totiž zhroutil hudební průmysl. Největší bankrot, co znám z jakéhokoliv oblasti. V době, když jsem předsedal radě Akademie populární hudby, byl roční obrat za hudební nosiče 3,1 miliardy korun. Po třech letech 1,8… A dnes? Jen 0,7 miliardy. Pamatuju, když Petr Spálený vydal desku a prodalo se 30 tisíc kusů, řekli mu ve vydavatelství: Jste zoufalec, takhle ne! Teď je za 10 tisíc zlatá deska a Ríša Müller, jednička na žebříčku, prodal v Čechách deset tisíc – a to je ten nářez. Jenže, aby se deska zaplatila, musí se prodat 15, 17, 20 tisíc. Nikdo nic nekupuje, všechno se kopíruje.
Co z toho plyne pro Horáčka, který leží pod stromem s mangem?
Pro lidi, kteří chtějí vydělávat, se hudební trh stal mrtvý. V tom ovšem přicházím já, se svými penězi a se svou svobodou a říkám: A mně je to jedno! Já si budu dělat svýho koníčka. Někdo kupuje obrazy, někdo jezdí s milenkami na Havaj a já budu dělat písničky. Nákladná alba, se symfonickými orchestry, s nádhernými videoklipy, s dokumentárními filmy, s možností nejen natáčet, ale i vyhazovat to, co se úplně nepovede. Budu jediný v této zemi, kdo může takovou kvalitu vyprodukovat a nermoutit se tím, že na ní finančně prodělá. Nádhera.
Máte to promyšlené?
Moc ne, ale tím se netrápím. Půjdu za lidmi, se kterými jsem písničky chtěl dělat a nikdy nedělal a řeknu: mám nápad, chcete se toho účastnit? No a každý rok a půl, dva roky, si připravím elpíčko. Nejlépe s Hapkou, ale možná taky s někým jiným. Prostřednictví písniček budu dělat své výpovědi. Budu k tomu používat lidi nejen slavné, ale i úplně neznámé, hlavně když to budou talenty, šamani, osobnosti.
A co ten spisovatel, které jste si psal do sešitu vedle jména Horáček?
Už jsem začal – píšu román. Budou ho vyprávět tři andělé; to jsou strašně zvláštní tvorové mezi člověkem a Stvořitelem a moc mě zajímají. Zvlášť archanděl Gabriel, který mě přitahuje tím, že je žena. A pro chlapa není snadné psát jako žena. Už jsem to vyzkoušel, když jsem dělal písničky pro ženské interprety. Zkusím jít hlouběji a prostřednictvím Gabriela představím ženské vidění světa.
Umíte popsat rozdíl mužského a ženského vidění?
Ne. Můžu to jen rozvíjet prostřednictvím příběhů. Ale inženýrsky to popsat neumím. Něco zásadního ovšem cítím. Skoro bych řekl, že základní rozdíl je mezi Odysseem a Pénelopou. Odysseus odchází, bojuje, přemýšlí a podvádí… Deset let někam jede. Kam? No přece domů, za Pénelopou, která čeká a stará se o to, na čem doopravdy záleží – o domov a o syna. Její hrdinství je stejně velké: ta dennodenní starost, jestli slepice dostaly zrní, jestli synovi utřeli zadek, jestli už zvládá písmenka…
K čemu byste přirovnal muže a k čemu ženu?
Muž je možná něco jako pružina a žena místo, kde je pružina ukotvená, aby se pružina mohla smrsknout a zase natáhnout. Ukotvení – to je něco o ženském světě. Vím to z hazardních her. Ve Fortuně nezavadíte o ženskou. Žena neriskuje. Zato toho riskéra buď n dšeně vítá s kořistí anebo ho léčí a utěšuje. Pravý cíl cesty není v dálce, ale v návratu z dálky. Takže si myslím, že je krásné, důležité a hrdinské zastávat ten málo oceňovaný úkol.
Chcete říct, že ženy mají být doma, utírat dětem zadky a těšit se na muže?
Ne – můžou to dělat i chlapi. Říkám jen, že někdo to dělat musí. A že je v tom velké hrdinství.
Umíte ocenit svoji ženu Rút?
Ta už dávno přeplnila míru hrdinství, kterou si sama určila. Teď by se mohla ona stát tou pružinou.
Dovedete se dívat na svoji stejně starou manželku, že je to pořád hezká holka?
Je půvabnější než kdy byla. Pěknější, než když jsme se ve dvaadvacet potkali.
Nerozmazlil jste ji penězi?
Rozmazlil jsem ji svou láskou. I když ne tolik, jako ona mne.
Můžou peníze devastovat vztah mezi lidmi?
Peníze samy o sobě nemají žádnou plusovu nebo mínusovou hodnotu. Nebo etickou. To je jako sekyra – s tou se dá postavit srub nebo ji zatnout sousedovi do hlavy. Nebo oheň – nad ním se dají ohřát ruce nebo upálit Jana Husa. A s penězi je to stejné – záleží en na člověku, který s tím nástrojem nakládá. Je důležité vědět, že to je jen nástroj, že to není modla, není to cíl, ale pouze a výhradně nástroj.
A vám ? co vám vzaly peníze?
Nebudu mluvit, co mi daly – to si každý dovede představit. Mně vzaly určitý druh svobody – to už jsem vám říkal. A ještě něco – začal jsem se trochu jinak chovat. Dávám si třeba pozor na to, abych pozdravil jako první, zaparkoval za rohem a přišel pěšky, odpověděl na všechny, i sebepitomější dopisy?
Proč vám to není fuk?
To nevím. Dřív jsem si takový pozor nedával. Takže, jestli to nakonec není póza. Ale možná všechno vychování a všechno dobré chování je póza. Copak není přirozenější cpát se první do dveří, v tramvaji sedět, u jídla říhat… než se v tom nepřirozeně omezovat
Jaký jste byl syn?
Vzhledem k tomu, že jsem v těch patnácti z domova poodešel – tak asi nic moc. Ale snad jsem to mohl posléze trošinku splatit; třeba mámě jsem koupil byt v Hradčanské ulici, o kterém vždycky snila.
Myslím spíš, jestli jste řekl: Ahoj mami, to jsem rád, že tě vidím
Že se ptáte? My jsme při sobě vždycky drželi, máma kvůli mě zatloukala i na StB.
A s tátou?
To bylo těžší, protože otec byl duševně nemocný. Žil ve svém světě, kam ostatní lidi nemůžou.
A jak to máte dnes – se synem?
Kluk taky odešel.
Rozumíte tomu?
Naprosto. To je dokonce jediná možnost, jak zůstat duševně zdravý. Bylo by strašný, kdyby v šestadvaceti seděl doma a navzdory svému talentu se učil podvojné účetnictví, aby jednou převzal Fortunu. Filip je jiný typ. On je pravý akademik neuměleckého typu, který rozebírá, jak se mění nějaký řecký dialekt, co měl na mysli Pindaros v nějaké obskurní ódě – tomu on rozumí.
A máte spolu o čem mluvit, když jdete na pivo?
Na pivo spolu nechodíme, protože na to není čas. On hrozně pracuje. Teď začíná přednášet na univerzitě starořečtinu. Filip je šťastný jen když leží v knížkách. Když se vidíme, zajímají mě jeho expertízy hebrejských věcí.
Vy jste židovského vyznání?
Ne, jsme všichni katolíci. Filip dokonce ministruje u Tomáše Halíka. Hebrejštinu a taky aramejštinu se naučil proto, aby lépe porozuměl bibli.
Co pro něj můžete udělat?
Občas pro něj najdu na Amazonu knihy nebo slovníky a nechám mu je poslat. To jsou jediné věci, které si ode mě bere.
Peníze ne?
Nic.
Mrzí vás to?
Jako rodiči je mi to líto, ale jinak to považuju za frajeřinu. Pro mě je nejdůležitější, jestli je šťastný. A jeho štěstí nespočívá v tom, jestli mně třikrát denně volá, ale jestli dělá to, co doopravdy chce. A to on dělá. Má vlastní prohry a vlastní výhry. Dokázal daleko víc než já. Proč bych tedy měl klást na první místo náš vztah? Tam kladu jeho štěstí. Mám Filipa totiž rád.
Odpovídáte rychle, bez rozmyšlení – rozhodujete se snadno?
Velmi.
Je to rys hráče?
Určitě.
Jakou roli hraje v podnikání instinkt?
Velkou. Kdyby to bylo jen na číslech, pak je to úkol pro počítače.
Míváte vy vůbec někdy strach?
Taky. Nejhorší je samozřejmě strach ze strachu, protože člověk se nebojí konkrétního, ale neznámého. Například: Měl jsem šest operací oka a při té první jsem se pekelně bál, protože jsem nikdy před tím na operaci v nemocnici nebyl. Teď mě čeká sedmá, nejhorší: 48 stehů do oka, transplantace rohovky a já se nebojím ani trochu.
A naopak – jste odvážný?
Jsou různé druhy odvahy. Fyzickou odvahou neoplývám. Že bych skončil bungee jumping nebo z letadla s padákem… Ani náhodou. Mnohem podstatnější je ovšem odvaha morální, třeba odvaha nedat se za bolševismu k bolševikům.
To je trochu vyčpělé téma.
Není. A je-li, tak být nemá. Ale chcete-li: Rok jsem psal do Lidových novin a k tomu jsem občas potřeboval odvahu. Nenadechujte se k odporu – hned to vysvětlím. Víte, že mám nějakou firmu a její prosperita do značné míry podléhá tomu, jaká je legislativa. teď jsem tu já, který píše do novin. A ptá se sám sebe: Mám se vyhýbat psaní o Sobotkovi, Škromachovi a Špidlovi, kteří můžou ovlivnit zákon? Nebo je mám chválit, aby mi šli na ruku? Anebo o nich mlčet? Moje odvaha byla v tom, že jsem psal, co jsem považoval za pravdivé a že to bylo mé jediné kritérium. Kolegové-akcionáři mě měli za šílence a ze svého hlediska právem? Mimochodem, měl jsem morální právo ohrožovat svými články i je, své věrné partnery? Těžká věc.
Je odvážný Stanislav Gross, když usedá do křesla premiéra?
Je.
Bez ironie?
Ano. Pan čerstvý premiér má rozštěpenou vlastní stranu – na levici a ultralevici. Pak tam má nekompatibilní partnery z Unie svobody a na druhou stranu divnou opozici. Je svázaný mandatorními výdaji… Jde do bitvy, která se skoro vyhrát nedá. To on ví. A ví-li, tak je odvážný.
Není to spíš hloupost?
Pak by byla blbost i to, že jsem články do Lidových novin psal tak, jak jsem to cítil… Jiná věc je, že jako přívrženec svobody Grossově straně nijak nefandím.
Co se vám v životě nepovedlo?
Spousta věcí! Třeba když jsem moderoval dvouhodinový přímý přenos z předávání hudebních cen a nedokázal jsem přesvědčit ty, které jsem přesvědčit chtěl, že takový ceremoniál nemá být jen show, ale hlavně seriózní věc. Nakonec to asi byl spíš ten pověstný kočkopes… nevím. Ale je mi líto té šance. Taky jsme s kolegou postavili několik moc pěkných domů, ale nikdo je nechce koupit… Napsal jsem spoustu věcí, na kterých jsem měl pracovat ještě mnohem víc…
Čekáte v těžké chvíli na pomoc kamaráda? Podle čeho vlastně poznáte svého přítele?
Jsem vychovaný v hráčském prostředí, kde kamarád je chábr. To je osoba, na kterou se spolehnu. Vím, že když padám, chytí mě. To je to základně důležité – v podnikání, v jakémkoliv vztahu. Mým chábrem je určitě moje žena Rut. A taky několik lidí, kteří můžou očekávat, že bez nároku na odměnu je vždycky zachráním a ani mi o to nemusejí říkat, protože když uvidím, že padají, tak tam prostě budu. Takových lidí nemám moc – kromě Rut tak dva, tři.
Manželka a dobrá kamarádka?
Jasně. To musíte vědět, že po nějakých skoro třiceti letech manželství bychom byli směšní, kdybychom cukrovali jako když nám bylo dvacet. Tu a tam k tomu sice může dojít a je to milý, ale něco podstatnějšího je to chabrovství. To je ta pravá podezdívka a vůbec sám smysl láskyplného vztahu! K čemu je dobré cukrování, když děti nedostaly najíst? Když někdo spolehlivě naštípá dříví a zatopí – to je větší láska než co jiného.
Zasáhla vás přízeň dívek, které mají rády starší a bohaté muže?
No… Rozumím tomu. Když je chlapovi pětačtyřicet a najedou vidí, že jeho žena už není zboží, o které je na trhu největší zájem a támhleta dvacetiletá krasavice, to je tedy…
– pořádná šťáva?
Jo. Umí dodat mízu, kterou už manželka vydala. A ta dvacítka najednou říká: Pojď, pojedeme tam, zkusíme tohle, nebuď líný! No, to je strašně lákavé! Strašně. Jenže pokud byla manželka dobrým chábrem po dvacet let, pak je vrcholem drzosti a sprostoty ji najednou opustit. A nejenže je to sprosté, je to i úplně blbé.
Jste trochu mimo trend – takové mladé životabudiče si pánové pořizují docela dost často!
No jo. Třeba je v tom hrůza z uplývání času a ze smrti, a ta holt budí paniku. Ale i tu zvládnete s osvědčeným chábrem líp, a ne hůř.
Musíte na někoho myslet, když píšete písničku jako je Levandulová?
Levandulová není dobrý příklad, protože to je taková parodie. Ale třeba písnička Dívám se, dívám je o Rut. Prostě jsem se vzbudil a díval se, jak oddychuje a říkal si: Ty tady sice vedle mě ležíš, ale jen jestli budeš při mě stát, až se vzbudíš.
Píšete teď nový text?
Zkouším to. Mám v hlavě projekt… Dlouho jsem psal chlapské písničky o chlapské zkušenosti. Teď zkusím ženský. Ale víc o tom nemůžu mluvit, už proto ne, abych to nezakřikl… Poslouchám stovky nahrávek a vybírám si ty, které mě oslovují. Z poslední doby třeba stará dobrá Tanita Tikaram. Na jednu z jejích věcí už jsem napsal text, který nabídnu Anetě Langerové. A kvůli druhé jdu tenhle týden za Hankou Hegerovou, i když úplně hotové to nemám…
Co jste dělal poslední dva dny?
Hodně jsem kouřil. Chodil po zahradě. Trochu stříkal trávu a přitom jsem přemýšlel.
A výsledek?
Nevím. Nic. Pracoval jsem intenzivně dvacet hodin, mám hlavu jak škopek a v té ženské písničce jsem se nedostal k ničemu jinému než ke sloganu: „Závoj tkaný touhami“. A nelíbí se mi, sakra!
Tomuhle chcete obětovat Fortunu?
Ano. Přesně tomuhle.
O přímý pohled do očí jsem ho zvlášť požádala. Chtěla jsem vidět stopy jeho zranění, které si způsobil při tenisu. Nic vidět není. Ostatně na Michalovi skoro nikdy nic není vidět. Své emoce nerozhazuje kolem sebe. A hraje pořád a pořád. Když Tomáš Železný skončil fotografování, Michal Horáček potkal před halou chlapíka, co se vytahoval, že je fakt dobrý v čáře. Michal si stoupl, vzal do ruky dvacetikorunu a třikrát za sebou hodil přesnou čáru. Sesbíral ze země dvacky, strčil si je do kapsy, sedl na zadní sedadlo jaguáru, pokynul řidiči a pak zamával ze zadního okénka.
M. Pecháčková, Instinkt, srpen 2004
« ZPĚT