Veřejná vyjádření
13. prosince 2017
Tabuli pana Soukupa si jistě pamatujete z minulého dílu s panem Jiřím Ovčáčkem.
Já k tomu říkám: kádrování a nenávistné nástěnkářství jsem už zažil. Za bolševika. A tak jsem radši v televizi konečně ukázal jen opravdové české hrdiny. Lidi, které bych vyznamenával ve Vladislavském sále. Aby nás mohli inspirovat k nalezení toho dobrého a hrdého v nás.
8. prosince 2017
Jsem pro to, aby se tento svazek i nadále jmenoval registrované partnerství. Nicméně jeho současná úprava není dostatečná. Určitě bych podpořil vznik společného jmění registrovaných partnerů a partneři by měli mít i nárok na vdovský, vdovecký či sirotčí důchod. Už dříve jsem uvedl, že bych byl pro to, aby homosexuální páry mohly adoptovat děti. Proto bych samozřejmě chtěl, aby případný rozvod registrovaného partnerství znamenal i nutnost úpravy vztahů k dětem.
5. prosince 2017
Komunisti trvají na jmenování předrevoluční mlátičky Ondráčka do čela komise pro kontrolu GIBS. V zájmu ideálů, na kterých stojí náš stát, k tomu nesmí dojít. Proto jsem vyzval Andreje Babiše, aby uplatnil svou politickou sílu a jmenování Zdeňka Ondráčka nedopustil. Ten mě podpořil. Přidejte se taky. Sdílejte výzvu k Ondráčkovu nejmenování se svými přáteli! A označte i všechny předsedy parlamentních stran. Jen spolu to dáme. #kdomlcisouhlasi
4. prosince 2017
Zásadně odmítám, aby sněmovní komisi pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů vedl komunista a někdejší policejní mlátička Zdeněk Ondráček. Obrátil jsem se proto dnes na Andreje Babiše, aby uplatnil politickou sílu svého hnutí a jmenování pana Ondráčka nedopustil.
Žádám o podporu také všechny ostatní kandidáty na prezidenta České republiky. Společně můžeme téhle důležité věci napomoci. #kdomlcisouhlasi
30. listopadu
Mlátička studentů v roce 89 by měla vést komisi, která dnes kontroluje Generální inspekci bezpečnostních sborů. Něco takového jsem si ve dnech, kdy jsme dělali revoluci, opravdu neuměl ani představit. Za mě: Fuj.
25. listopadu 2017
Toho, kdo by na mém vystoupení zahrál Modlitbu pro Martu, bych nenechal vyvést. Naopak, šel bych mu podat ruku. Teď mu chci podat tu pomocnou. Panu Henslovi nabízím, že pokutu 15 000 Kč zaplatím. Jsou písně, které si zaslouží být slyšet.
Ať se mi, prosím, ozve do zpráv.
18. listopadu 2017
Miloš Zeman říká, že v listopadu 1989 napsal program Občanského fóra.
Jako účastník revolučních událostí konstatuji: Zeman Znovu 2018 nebyl v Občanském fóru ani při jeho zakládání v Činoherním klubu, ani kdykoli později v revolučních dnech.
Jednou jsme mu dali možnost promluvit. Na Letné. Využil ji po svém: lhal. Pro program Občanského fóra nenapsal nic.
Konec hlášení.
17. listopadu 2017
Ptáte se mě, proč jsem dnes nevystoupil na Václavském náměstí.
Popravdě – nevím. Akce byla původně charakterizována jako „apolitická“.
Prezidentský kandidát Marek Hilšer v reakci na to organizátorům nabídl, že si čas vyměřený pro sebe rozdělí se mnou. S poukazem, že oproti ostatním řečníkům jsem byl jako jediný aktivním aktérem listopadových událostí.
Vážím si férovosti a cti. Demokratičtí pořadatelé to sice i tak odmítli, ale na čin pana Hilšera nezapomenu. Nezapomenu také na reakci redakce Seznam Zprávy, která mi umožnila říci v přímém přenosu z mítinku to, co bych řekl na pódiu.
Vždycky rád poděkuji těm, co si to zaslouží. A nejsem z těch, co kvílejí. Nemám proč: Oslavil jsem 17. listopad radostně a šťastně. Mezi skvělými lidmi. Přišli a poslechli si, co jsem jim o tehdejších událostech vyprávěl během tříhodinové cesty Prahou. I vy se na to můžete podívat na mém FB profilu. Díky vám všem, co jste mě doprovázeli.
12. listopadu 2017
V poslední době se hodně debatuje o zdravotním stavu pana prezidenta. Chápu, že to lidi zajímá.
Ale: po pěti letech MZ ve funkci nenadřazujme jeho zdravotní stav výsledkům jeho politické činnosti. Přál bych si, aby jako kandidát byl prostě posuzován podle toho, co dělal. S Rusy, s Číňany, a hlavně s námi, kterým sliboval být moudrým, velkorysým prezidentem, který lidi nenálepkuje, ale naopak připouští do veřejné debaty. Podle toho, jak (ne)vyžadoval u svých spolupracovníků bezpečnostní prověrky, jak se staral o armádu, jak hájil smysl Ústavy…
Ne, hlavní otázkou prezidentské volby nebude „Kdo je zdravější?“ Bude jí: „Kdo uzdraví naši zemi?“
22. října 2017
K čemu ta panika? A hlavně: to sebemrskačství?
Jsme hrdá země silných, protože pracovitých a nápaditých lidí. Žádný národ hlupáků s koblihami místo mozků. Jen jsme zvážili činnost stran zastoupených v předchozích sněmovnách a shledali je lehkými. Je to jejich slabost, co jednak přivedlo na scénu strany nové, jednak zrodilo současnou sílu jednoho politika.
Ta síla je tak veliká, až je hrozivá. K moci finanční a mediální se přidává moc zákonodárná a exekutivní.
Jenže stejně jako hrozba to může být i příležitost.
Od Listopadu tu nikdo neměl takovou šanci uskutečnit nezbytné strukturální změny – postarat se třeba o důchodovou reformu. Nebo o novou hospodářskou strategii, která opustí investiční pobídky nadnárodním společnostem a povzbudí domácí podnikání vytvářející přidanou hodnotu. Anebo o radikální reformu našeho zastaralého školství. Přeji si, a přejme si to společně, aby vítěz voleb svou šanci využil.
Nezhroutilo se nic, a už vůbec ne demokratický systém. Pořád obsahuje systém vah a protivah. Víc než kdy jindy však bude nutné protiváhu uplatňovat.
Role prezidenta jako strážce toho, že vítěz voleb svou moc nezneužije, bude důležitější než kdykoli dřív.
Nemůžeme si dovolit prezidenta, který půjde vítězi ve všem na ruku.
Ani prezidenta, který důstojně, ale opatrnicky mlží.
Teď musí přijít bojovník.
Poznám falešné hráče a umím jejich hry překazit. A přesně to – dáte-li mi svou důvěru – budu dělat. Energicky. A jako ten, kdo celý život dovádí věci do konce, vytrvale. Spolu vyhrajeme.
11. října 2017
Velvyslanci Ukrajiny v České republice jsem dnes odeslal tento dopis:
Vaše Excelence,
dovolte mi, abych Vám v souvislosti s projevem prezidenta České republiky Miloše Zemana řekl pár osobních slov.
Zažil jsem chvíli, kdy do mé země vtrhly tanky okupantů. Byl to pro mě nejsmutnější den mého života. Proto se tak stydím za výroky hlavy našeho státu, které ponížení okupovaných relativizují. Pro mě osobně je svoboda hodnotou absolutní.
Nejen já, ale i mí přátelé, příbuzní a kolegové bychom Vás rádi ujistili, že smýšlení Miloše Zemana naším smýšlením není.
Dovoluji si Vás ujistit, že budu-li z rozhodnutí občanů ČR zvolen prezidentem, budu na územní celistvosti a nedotknutelnosti mezinárodně uznaných hranic Vaší země bezvýhradně trvat.
S úctou
Michal Horáček
25. září 2017
Ahoj, Jarku.
Tvoje písně jsou Tvoje, ale jsou i naše. Protože o nás trefně a neobyčejně vyprávějí, prolnuly se do naší životní zkušenosti, a tak i do nás. Tvoje je i rozhodnutí, jestli za svoje písně přijmeš ten metál, který ti prý pan prezident nabídne. Ale, jak už jsem řekl, netýká se jen Tebe. I pro nás něco znamená.
Nemyslím, že umělec v plné tvůrčí síle by měl přijímat od mocných metály; jeho úkolem je nejen atakovat ustálené významy věcí a jevů, problematizovat musí i činy těch mocných.
Přijmout vyznamenání, to ustavuje partnerství. Možná na konci našich cest, když je celoživotní dílo hotovo a na odvážný kritický výboj už chybí pořádné rozhořčení nebo prostě síla, se na to přistoupit dá. Ale proč to dělat dřív?
A pak: záleží i na tom, komu chceš být partnerem. Každý politik představuje nejen sám sebe, ale i své činy a jejich následky. Opravdu chceš – Ty, který tolik zpíváš o lidském porozumění, o respektu i k těm nejrůznějším „jiným“, o empatii k těm nejkřehčím – prohlásit „hodnoty“ stávajícího prezidenta i za svoje?
Známe se tolik roků, a tak se Tě snad můžu zeptat: Nepočkáš si ještě? Na jinou příležitost, kdy do sebe ty hodnoty tak nenarazí? A dodávám: pak bych si Tě vážil nejen jako písničkáře.
Michal Horáček
18. září 2017
U nás v Roudnici nad Labem je v exekuci každý desátý člověk. V Ústeckém kraji je to každý šestý a když jdete po ulici v Litvínově, tak je v bludném exekučním kruhu každý pátý člověk, kterého potkáte.
Tito lidé pak mizí z legální, bílé ekonomiky, do té šedé, protože jejich dluhy kvůli penále naskočily do nesplatitelných rozměrů. Často z banálních důvodů.
Jde o reálně uskutečnitelný krok. Ministr práce a sociálních věcí a ministr financí mají pravomoc penále odpustit. Zdůrazňuji: penále, nikoli dluhy samotné (ty se zaplatit musí). Prezident sice nemá zákonodárnou iniciativu, ale má mít iniciativu myšlenkovou. Má využívat pozice mimo politické subjekty a iniciovat změny, které by jinak byly smeteny v konkurenčním boji politických stran.
14. září
Ke 100. výročí vzniku Československa dejme lidem šanci začít znovu. Odpusťme penále z dlužných daní.
Představil jsem návrh, jak snížit zadlužení českých občanů. Týká se pokut a penále k dluhům, které mají fyzické osoby vůči státu. Spousta těchto pohledávek je nedobytných a dlouhá léta se táhnoucí dluhy brání návratu lidí do běžné ekonomiky.
Projel jsem přes 500 míst naší země a potkal mnoho lidí, kteří mají pocit, že stát je spíš drábem. Já bych chtěl, aby stát projevil dobrou vůli vůči těm, kteří jsou rozhodnutí svůj dluh uhradit. A kdy jindy by měl stát dobrou vůli projevovat než právě při výročí založení republiky.
V konkrétním termínu by mohli uhradit svůj dluh bez pokuty. Samotnou dlužnou daň či pojištění by uhradit museli.
Není k tomu potřeba přijímat nové zákony. Ministr financí ze zákona může rozhodnout o plošném odpuštění penále i daně samotné a podobný mechanismus může použít i ministerstvo práce a sociálních věcí.
Tento týden jsem návrh probral s lídry politických stran, kteří ho uvítali. Jejich vyjádření mi dávají naději, že se ho podaří uskutečnit.
24. srpna 2017
Klausova amnestie zásadním způsobem zasáhla do víry občanů v existenci právního státu.
Mezi návrhy, které vkládáte na stránku https://100dni.cz vy, se toto téma objevuje až příliš často. Okolnosti vzniku amnestie ale zůstávají zahaleny tajemstvím. Je nemyslitelné, aby to tak zůstalo. Veřejnost má právo znát původ tohoto dokumentu.
Do své agendy na prvních 100 dní v úřadu prezidenta ČR zařadím prošetření Klausovy amnestie.
Nechám shromáždit veškerou dokumentaci, která se k amnestii váže. Všechny maily, datové zprávy, archivní kopie a vše, co se toho týká. Pokud se něco nedohledá, podám žalobu kvůli nedodržení archivačních a spisových povinností.
23. července 2017
Chci vás všechny poprosit: Neberte vážně obvinění, která se po internetu šíří na adresu pana Jiřího Drahoše.
A už vůbec ne to, že se snad měl nějak zaplést s StB. Předložil pan Drahoš lustrační osvědčení? Ano. Je negativní? Ano. Splnil tedy svou morální povinnost (žádný zákon to prezidentským kandidátům neukládá). A tím je to pro všechny opravdu slušné lidi vyřízené.
Pan Drahoš se teď na vlastní kůži seznámil s tím, co prožívám už rok. Dozvídám se, že jsem prý byl vekslák. Nebyl, ani minutu. Prý jsem spolupracoval s StB. Nespolupracoval, doložitelný opak je pravdou (na mém webu sami můžete zjistit, že a jak jsem tu spolupráci odmítl). A taky jsem, samozřejmě, předložil lustrační osvědčení. Rovněž negativní.
S prezidentskými kandidáty chci diskutovat o podstatných a skutečných záležitostech. Proto plně podpořím všechny ráznější kroky včetně trestních oznámení, které pan Drahoš v legitimní obraně proti lži a zlovolné manipulaci případně podnikne.
Týká se to všech prezidentských kandidátů, protože taková kandidatura by měla mít i symbolickou hodnotu. Pojmenovává a hájí zájmy celého veřejného prostoru, a tak zasahuje i každého z nás. Mlčet se k tomu nedá, protože kdo mlčí, souhlasí. A já nesouhlasím. Znovu tedy prosím: ve vlastním zájmu odmítněme to zlo jasně a hlasitě.
10. července 2017
Stojím na místě, kde zahynulo 245 našich dětí. A odkud bylo podle směrnice z 10. července 1942 v rámci nacistického „konečného řešení“ odvezeno do plynových komor přes 400 lidí.
Natáčeli jsme v replice vězeňské ubikace. To, co na rozdíl ode mne na videu nevnímáte, je nepopsatelný puch vepřína, zřízeného tu kdysi za komunistického režimu. Dejme konečně průchod tomu dobrému a empatickému v nás. Majitelům uhraďme přesun vepřína jinam a zřiďme tu „prázdno“, které naplníme pietní vzpomínkou.
Dáte-li mi důvěru, budu na tom jako prezident trvat. Věřím, že nejsem sám, kdo už se nechce hanbit ani před světem, ani před svým svědomím.
26. června 2017
Potřebných 50 000 podpisů na petičních arších jsem získal už během května. Ale pokračujeme: Jedeme na rekord.
Demokracie je ovšem i možnost volby. Proto jsem se rozhodl dvěma dosud deklarovaným kandidátům – Marku Hilšerovi a Jiřímu Drahošovi – pomoci zákonem stanovený počet podpisů shromáždit co nejrychleji. Na mých mobilních petičních stáncích bude možné podepsat i jejich archy.
Miloše Zemana podporovat nebudu – hodnoty, které reprezentuje, jsou neslučitelné s těmi, které zastávám já.
20. června 2017
Prý jsem změnil styl. Přiostřil, přitvrdil.
Máte pravdu, je to tak.
Je to už rok, co jsem se vydal za lidmi tam, kde žijí a pracují. Každý je někdo, a tak i každý příběh je pro mě zajímavý. A některé inspirativní – hlavně ty, kde člověk vítězí nad překážkami. Založí firmu, zaměstná lidi, vyrobí dobré zboží, poskytne potřebnou službu. Zachrání kapličku. Oživí tradice předků. Pomůže ke spolužití těch, kteří jsou zdánlivě nesmiřitelní. Přispěje jiným k důstojnosti cesty, která nás všechny čeká – cesty ke smrti…
Dobré vůle a empatie je tu hodně. Překážek ale ještě víc: Peníze, které na nezastupitelnou péči o naše nejkřehčí i na vlastní mizerné platy dostávají lidé z charit s obrovským zpožděním. Drobný podnikatel se o chvilku zpozdí s kontrolním hlášením a čelí zhola neadekvátní pokutě… a titíž politici, kteří to dovolili, před nás předstupují znovu – se sliby, že příště už to všechno vyléčí.
Nevyléčí. Z jejich programů je zřejmé, že pořád chápou stát ne jako naši servisní organizaci, ale jako drába. Z tisíců zákonů máme jen dva, umožňující občanovi žádat o něco Českou republiku. Prostřednictvím všech ostatních je to stát, kdo reguluje, nařizuje a pokutuje. A celá ta regulace se zmnožuje a zpřísňuje. Z roku na rok, z měsíce na měsíc.
Nedivte se mi tedy, že čím víc poznávám zbytečných překážek v příbězích těch, kteří se tu o něco snaží, tím víc roste mé rozčarování a mění se v hněv.
Ať mi nikdo neříká, že prezident s tím nemůže nic dělat. Samozřejmě že může – jen chtít a použít svou neskonalou symbolickou moc. K tomu, aby silným hlasem pojmenoval to, co tolik lidí trápí. A inspiroval je, aby k jeho hlasu přidali ten svůj. A taky přitvrdili.
Jedině tak zápas o své sny, práci a svobodné životy vyhrajeme.
9. května 2017
Otevřený dopis prezidentu republiky, panu Ing. Miloši Zemanovi
Ing. Miloš Zeman, prezident ČR
Kancelář prezidenta republiky
Hrad I. nádvoří č. p. 1
119 08 Praha 1 Hradčany
Vážený pane prezidente,
nepatřil jsem mezi Vaše voliče. Ale Vaši volbu jsem přijal a když jste na svou čest sliboval, že budete zachovávat Ústavu a svého postavení nezneužijete, věřil jsem Vám.
Zklamal jste mě. Stejně jako mnoho z těch, kteří Vám v prezidentských volbách svůj hlas dali; sdělují mi to všude tam, kde žijí a pracují a kde je při svých cestách navštěvuji.
Svůj slib jste neplnil. V roce 2013 jste svého postavení zneužil a jmenoval vládu svých kamarádů. Sněmovna ji nikdy neschválila. A pak ani voliči, kteří mnohým z jejích členů reprezentujících stranu s názvem „Zemanovci“ ve štítě v parlamentním působení zabránili.
Svou první ústavní povinnost, zastupovat náš stát, jste vykonával nehorázným způsobem. A nejen skandálním chováním nad českými korunovačními klenoty, jemuž měl bohužel příležitost se pošklebovat celý svět. Bylo to i tehdy, když jste naším jménem sděloval čínským předákům, že se od nich přijíždíte učit, jak „stabilizovat společnost“.
A tehdy, když jste v našem zastoupení jezdil na ostrov Rhodos bratříčkovat se s ruskými činiteli někdejší zločinné KGB.
A samozřejmě i ve státní svátek, kdy se z našeho pověření prezident účastní pietního aktu k uctění památky těch, kteří se o náš stát skutečně zasloužili. Pro vaše mocenské záměry bylo přednější sejít se s panem Andrejem Babišem.
Ano, prohlásil jste „My zemani znásilňujeme“. Ale že se to mělo týkat Ústavy? Vždyť nyní jste Ústavě nadřadil i koaliční smlouvu mezi vládními stranami. Ale koaliční či jakákoli jiná smlouva nemá vliv na ústavní povinnost prezidenta republiky odvolat ministra na základě návrhu předsedy vlády. Vy jste se přesto rozhodl upřednostnit zájem svého znovuzvolení nad zájmy občanů dosud právního státu. Je zjevné, že k jeho uskutečnění se ucházíte o vliv finančně a mediálně bezprecedentně silného ministra financí.
Na ohlášení Vaší kandidatury jsem reagoval obratem a jednoznačně. To Vám a všemu, co představujete, chci být alternativou. Tím spíš nemohu nečinně přihlížet teď, kdy prostřednictvím mocenského paktu dvou lidí z nejužší mocenské elity chcete u nás nastolit „demokracii“ carské povahy. Pro sebe, své děti a pro všechny občany České republiky včetně Vašich někdejších voličů chci našemu uvržení do područí gosudara a oligarchů vzdorovat ještě usilovněji než dosud.
Ne, v tomhle ohledu nechci být žádným smiřovatelem. Jsou totiž jevy a nebezpečí, s nimiž se smířit nelze. Lze s nimi jen bojovat.
Podle Ústavy nejste z výkonu své funkce odpovědný. Ale voličům se zodpovídat budete. Občanské Česko ví, že máme na víc. Začíná se probouzet. A já chci Vám, který odmítáte veřejně debatovat, tímto otevřeným dopisem říci: udělám všechno pro to, abych k tomuto probuzení přispěl.
S přáním pevného zdraví
Michal Horáček
V Praze 9. 5. 2017
21 února 2017
Pan Miroslav Kalousek, předseda Topky, říká:
„Zatím jediný, kdo potvrdil svoji kandidaturu (na úřad prezidenta) je pan Michal Horáček. Přeji mu hodně štěstí v jeho kampani. Vysloveně deklaroval, že si nepřeje podporu žádné politické strany. Já mu samozřejmě vyhovím a žádnou podporu mu nevyslovíme.“
Je to tak, podporu politických stran si opravdu nepřeju. Prezidentská volba je přímá a vztahu mezi mnou a voliči by jacíkoli prostředníci – ať už strany nebo finanční skupiny – jen škodili. Nepotřebujeme je.
Za přání štěstí děkuji, ale co bych opravdu uvítal, pane předsedo: kdyby zástupci stran včetně té Vaší v Parlamentu nepotřebovali čtyři roky na novelu Zákona o volbě prezidenta. Pořád není hotová. Jako nezávislý kandidát dosud nemůžu sbírat podpisy na petiční archy – a ty jsou nutné k tomu, abych se skutečným kandidátem mohl stát.
Jinak taky přeju štěstí – všem demokratickým silám, které se stejně jako já rozhodly udělat něco pro to, aby vládu ČR nespoluvytvářeli komunisté.
27. listopadu 2016
Některé pojmy jsou hojně užívané, ale nejasně definované. Proto jsem rád, že pan prezident si dal práci jeden z nich – „pražskou kavárnu“ – definovat. Víme-li, co znamená, je možné se k „pražské kavárně“ vztahovat. Je to:
„Skupina lidí zklamaných osudem. Někdy něco byli, pak je ten osud vyplivnul. Sepisují nějaké petice, které pak zanikají jako jepice. Jsou to lidé, kteří byli uskupeni v těch politických stranách, které zanikly díky neschopnosti jejich vedoucích představitelů. Jinými slovy jsou to frustrovaní lidé vydávající manifesty, které už nikdo kromě spřátelených médií nečte. Ta média jsou součástí pražské kavárny. Všechny patří největšímu podvodníkovi a zloději Zdeňku Bakalovi (největšímu po Viktoru Koženém). Já bych se styděl brát peníze od Bakaly a oni je berou. To je pražská kavárna. Pseudoelita, jejíž ideologie je totalitní ideologií.“
Tak to se mi ulevilo.
Nemusím už opakovat, že nežiju v Praze (skoro čtvrtstoletí bydlím v malém městě Ústeckého kraje) a na chození do kaváren nemám čas. V zeměpise to pražsko-kavárenství podle pana prezidenta netkví. V souvislosti s jeho definicí mohu ovšem konstatovat, že nejsem zklamaný osudem, který mě vyplivnul, nepíši zanikající petice, nikdy jsem nebyl členem žádné, natož zaniklé politické strany, neberu a nikdy jsem nebral žádné peníze od pana Bakaly, nepovažuji se za žádnou elitu a totalitářství se mi hnusí.
Prosím tedy, aby mě do jasně definované Pražské kavárny už nikdo nezahrnoval.
Jdu a nezávisle na jakékoli straně nebo skupině každého, koho to případně zajímá, seznamuji a budu seznamovat se svým programem. Poznamenávám, že je to program, který nepovažuje za nepřátelskou žádnou skupinu českých občanů. Ani definováním skutečných či údajných nepřátel se zabývat nebudu. Znám jen občany České republiky a přidržím se svého snad naivního, ale poctivě nabytého přání hledat důvody, pro něž si můžeme být přáteli, a tak akceschopnost své společnosti nedrolit, ale posilovat.
5. září 2016
Nebudu lhát: podpora mých spoluobčanů mě v tak důležité otázce, jakou je prezidentská kandidatura, těší. Je to pro mne čest a děkuji za ni.
Současně musím opakovat, že myšlenka Kroměřížské výzvy mi není vlastní. Mám jinou představu o tom, jak má být taková kandidatura založena. Soudím totiž, že má zohlednit skutečnost, že tato volba je přímá. A to znamená, že nepotřebuje žádné prostředníky; žádá si kandidáta, který sám předstoupí, prezentuje svůj životní příběh a dílo a představí hodnoty, na kterých založí svůj program. To všechno pak voliči posoudí a nikoho než sami sebe k tomu nepotřebují.
Michael Kocáb, který u zrodu Kroměřížské výzvy stojí, je můj dlouholetý kamarád, prožili jsme spolu mnoho v umělecké tvorbě i v Sametové revoluci. Stává se však, že i přátelé mohou mít rozdílné názory, a to se v případě Kroměřížské výzvy přihodilo. Na mém přátelství s Michaelem (a dalšími lidmi KV) se nic nemění, nadále však chci jednat podle vlastního přesvědčení, a budu.
26. července 2016
Co je na těch šmejdech nejodpornější: nejen to, že zabíjejí, ale to, že jako připravení zabíjejí nepřipravené. Trhavinou, puškou, náklaďákem nebo nožem, ale vždycky ozbrojení, vraždí neozbrojené. A je-li to ten nůž, vyberou si jeptišky a stařečka; statnej chlap by se možná ubránil i bez nože.
Není to „boj“, jak tomu říkají, protože boj vyžaduje aspoň kuráž. Tihle darebáci jsou zbabělí.
Když na vás na bitevním poli narazil v 16. století samuraj, tak s úmyslem uříznout vám hlavu. Ale předtím se představil a počkal, až se mu představíte taky. A měli jste šanci uříznout tu hlavu jemu. Nehoruji pro násilí, ale byl to boj.
Nevěříte na nebe a peklo?
Já jo.
I na to, že tihle šmejdi přijdou v pekle na samé dno, protože to je vyhrazené srabům.
29. června 2016
V roce 1986, to mi bylo už 34 let, jsem konečně mohl nastoupit do „normálního“ zaměstnání: v redakci Mladého světa (vzala mě tam na vlastní odpovědnost šéfredaktorka).
Divil jsem se té „normálnosti“. Snad úplně všichni tam byli členové SSM (i ta šéfredaktorka, a to jí táhlo na šedesát). Z větší části členové nebo kandidáti KSČ a komplet všichni v Revolučním odborovém hnutí. Zdálo se mi, že nepřetržitě schůzují; ne, že by to mělo konkrétní výsledky, ale byl to takový rituál opakovaného vlastního ponížení před režimem.
Já, který jsem nebyl členem žádné ze zmíněných part, ten jsem ten čas, co proschůzovali, věnoval kromě psaní písní s Hapkou i sázení na koně.
Dívali se na mě občas spatra: vesměs absolvovali Fakultu žurnalistiky, školu propagandistů, kde se státnice skládaly z „vědeckého komunismu“, marx-leninismu a podobných „akademických“ disciplín, zatímco já přišel z dělnických profesí a bez diplomu.
Kdybych dnes stál před stejnou volbou – mezi kolaborací a životem hráče –, volil bych stejně.
Trochu mě tedy udivuje, že ti znalci vědeckého komunismu a aktivní členové komunisty vystavěných struktur mi zase dávají najevo: tys mezi námi nebyl, na něco jsi sázel, s tím chceš jít na veřejnost?
No, jak by ne. S mnohem větším oprávněním, než kdokoli z nich.
A na tomhle trvám a trvat budu.
29. června 2016
Moje pětiletá dcera Julie vytváří tajnou řeč, kterou zná jen ona a my, její rodiče. A protože už umí psát, zapisuje nová slova do slovníčku. Je to teda tajný, ale o jednom slově se zmíním: „honka-bonka“. Znamená to „ta nejzábavnější zábava, až se z toho člověku třepe hlava“.
V branži „honka-bonka“ se v ČR pokouší fungovat jedna skupina, myslím, že si říká umělecká. Věší na Hradě rudé trenýrky, a tak. Ale teď se dočítám, že rozstříhala i prezidentskou vlajku, a to snad na 1152 kousíčků. Mně to jako „honka-bonka“ nepřijde. Vlastně: vůbec jsem se nezasmál.
Vlajka není jen vlajkou současného pana prezidenta, ale i dalších prezidentů a prezidentek. Líbí se mi. Vím, že pan prezident Masaryk ji inspiroval, sám inspirován slovy z apokryfního spisu „3. Ezdráše“. Vím, jakou tradici tím chtěl ustavit. Myslím, inspirativní. Přinejmenším v tom, že není malověrná.
Prosím pěkně, neničte tu vlajku. Nepatří jen vám, patří nám všem.
Možná nemáte současný výkon prezidentské funkce za správný. Jenže přijdou jiné doby, ty se přece střídají. Ta vlajka, odkázaná nám velkým zakladatelem, ať ale zůstává.
Ať se dál neprohlubuje ta zákopová válka a nevraživost Čechů vůči Čechům.
Nechci to. Máme na víc.
24. června 2016
Britští voliči rozhodli.
Jinak, než předvídaly „vědecké“ průzkumy sociologů, jinak, než velkým investorům hlásily jejich vlastní modely, jinak, než předpokládaly trhy.
Začínám číst „vysvětlení“. Prý: Zdravý rozum prohrál! Byli to hloupí, nevzdělaní a zmanipulovaní lidé, kteří nic nepochopili, kteří sebe i ostatní uvrhli do polízanice, jejíž následky nelze ani odhadnout, ale drahé to určitě bude…
Kde se bere ta arogance? Copak výraz „zdravý rozum“ = „to, co si myslím já“? To by v případě, že převládne jiný názor a jiné politické zadání znamenalo, že sama demokracie je pitomost. Ale tak to není a být nesmí.
Půjdu teď k počítači a podívám se, jaké osobní ztráty na investicích, třeba do různých fondů, jsem utrpěl. Vím, že mi budou hodně nepříjemné. Že důvod mého rozčarování z výsledku bude pádnější než (doufám) u většiny jiných lidí.
A přesto právě teď, i když výsledek je jiný než bych si přál, je čas říci: „Ať žije demokracie!“
Řiďme se zadáními, která přináší. Pokorně.
3. června 2016
Každá veliká věc, kterou budují lidé, musí mít bytelný základ.
Kdo stavěl dům, ví, kolik času a energie vyžaduje hloubení a konstrukce toho, co nad povrchem není dlouho ani vidět.
A v budování věcí nehmotné povahy je tím základem sen. Ten sen je nutné snít dlouho a poctivě. A zohlednit povahu snu: do toho nevstupují žádné technické parametry. Do jeho nekonečné šíře a hlubiny je potřeba se nořit dychtivě a úplně svobodně. Pak se stane, že si vysníme moře.
Koukáme na své moře, a je-li opojně krásné, byl to dobrý sen. A dobrý základ. Postupujeme-li pak skutečným, a ne snovým světem, parametry skutečného světa způsobí, že moře nikdy mít nebudeme. Čeho však dosáhnout můžeme: velkého rybníka s čistou vodou a hojnými rybami.
Není tedy lepší snít rovnou o rybníku? Zkusme to. Sen o rybníku se pak promění ve skutečnost louže. Je-li nejhůř, v horkém dni se její vodou můžeme svlažit, a to také není k zahození.
Není tedy lepší snít rovnou o louži? Zkusme to. Ve skutečném světě ovšem nebudeme mít nic než nesmytý pot.
Tím jsem pro Vás, kteří mě vyzýváte, abych v souvislosti se svou možnou prezidentskou kandidaturou mluvil o parametrech skutečného světa, chtěl něco říct o svém postupu. Ano, budu mluvit o technikáliích a odpovídat na konkrétní témata. Ale napřed mi dovolte poctivě dosnít ten sen, na kterém to všechno musí stát: sen o takové náplni prezidentského úřadu, který přispěje k tomu, aby se nám spolu mohlo žít líp. Ano, je to něco velkého, jako to „moře“.
1. června 2016
Proč uvažuji o kandidatuře na úřad prezidenta České republiky?
Protože chci inspirovat Povstání.
Chtěl bych o něm něco říct.
Každý z nás je unikát. Proto je jisté, že máme lecjaké názory: ohledně migrace, EU, NATO, Ruska, Iránu, Izraele, inkluze, vzdělávání, věku odchodu do důchodu…
To je přirozené a správné. Co ovšem za správné rozhodně nepovažuji: že ve veřejném prostoru jsme začali být náchylní si kvůli tomu nadávat, peskovat ty jinak smýšlející a dokonce navrhovat, aby byli z naší pospolitosti vyloučeni. Napsal jsem: Žijeme v nádherné době. Teď přiznávám, že v posledních letech se mnohokrát stalo, že jsem v to sám přestával věřit. To ve chvílích, kdy mě tísnilo, že prim začíná hrát to, co je v nás nedobrého.
A přesto: shromáždíme-li se v hojném počtu třeba stadionu nebo jinde, stane se, že zazní první takt naší hymny. Všichni povstaneme. A to proto, že přece něco sdílíme: nejen úctu k písni. I úctu k zemi, o které snad trochu neumělými verši, ale mocně vypravuje, k níž nás znovu povolává. Připomíná nám naše mrtvé, kteří za nás bojovali, kteří nás inspirovali, kteří nás učili. Připomíná i naše budoucí, kterým přejeme mír a prosperitu. A tak je v tom ještě víc než úcta. V našem povstání je i láska.
A vůbec všechno, co nás spojuje.
Společně jsme povstali, společně stojíme, společně doufáme.
Takové Povstání chci rozpoutat.
Povstání, k němuž není třeba známé melodie. Je k němu potřeba tiché úcty a lásky k zemi, jejímiž živými zástupci jsme. Odpovědni za ni: naším úkolem je, aby nehynula, ale rozkvétala.
První, co k tomu potřebujeme, je vzájemný respekt. Podržme si svá různorodá hlediska. Ale probuďme v sobě i vědomí, že naše spory nesmí být záštiplné, že musejí přispívat k řešení toho, co řešit a vyřešit musíme. Přestalo se nám v tom dařit. Ale povstaňme a uvidíme: Máme na víc.
Chci Povstání, které není proti někomu a něčemu, ale pro něco.
Chci povstání toho nejlepšího v nás.
Chcete-li se vy, ať už žijete v jakékoli končině Čech, Moravy nebo Slezska, takového Povstání zúčastnit, dejte mi to prosím najevo. Bude pro mě čest povstat spolu s vámi.
28. května 2016
Tak jsem se dnes od jednoho z diskutujících, Pražáka, dozvěděl: nemám šanci oslovit Zemanovy voliče. Prý mi v těch vzdálených moravských a slezských krajích „budou plivat do ksichtu“.
Už mě ten boj s předsudky začíná zmáhat, nicméně je teprve půl druhý ráno, takže:
Ve skutečnosti žádný „Zemanův volič“ ve vztahu k volbám roku 2018 neexistuje. Kdo z nás ví, že v té době bude vůbec na světě, natož jaký bude mít v té době názor? Existují pouze lidé, kteří panu ing. Zemanovi dali hlas ve volbách roku 2013; každý z nich k tomu mohl mít nejrůznější důvody. Hlavně ten, že prostě nemohl dát hlas panu Schwazenbergovi. Kdo se panu Zemanovi (pokud bude vůbec kandidovat) postaví příště, není dnes zřejmé. Zřejmý proto nemůže být ani výsledek.
A s tím „pliváním do ksichtu“: Každý rok objedu se svým recitálem 50-60 českých, moravských a slezských měst. Ne, nemluvím tam o Ukrajině. Ale mluvím tak, že mi lidé rozumějí a dávají to najevo potleskem ve stoje. A pokud si někdo myslí, že se to týká jen mých příznivců, tak ne. Na jakémkoli náměstí mě, zejména v poslední době, obklopí hloučky místních, kteří se se mnou chtějí fotit a povídat si. Zemana možná minule volili, ale jsou to prostě lidi; přinejmenším stejně vstřícné ženy a muži jako třeba u nás v Roudnici nebo v Brně. Normální lidi se stejnými úzkostmi a touhami. A normální i v tom, že po hostech neplivou. Nestalo se to dosud ani jednou. Ta pražská představa o divokých plivajících hulvátech, s nimiž se předsudečně pojí jakési rodové „zemanovství“ je prostě směšná.
V pondělí jedeme do Plzně, tak uvidíme. Už teď jsem ale přesvědčený, že nejsme Zemanistánem, v němž by si lidé uměli představit jen oscilaci mezi Zemanem a Antizemanem. Chtějí jen člověka, který je nějak inspiruje, příliš nepoučuje a hodně respektuje.
22. května 2016
Je právem jakékoli politické strany jmenovat svého kandidáta na úřad prezidenta republiky.
Z povahy věci je ovšem zřejmé, že jako případný prezident nebude takový kandidát nadstranický. Bude zatížen dluhem, který bude nutné splácet. Ve skutečném světě to znamená: upřednostňovat určité zájmy na úkor jiných.
Je právem jakékoli finanční nebo obchodní skupiny jmenovat svého kandidáta.
Ten, jako případný prezident, bude však svůj dluh nucen splácet také.
Je právem jakéhokoli názorového sdružení jmenovat svého kandidáta.
Ale i kdyby iniciátorem společenství, jakým je třeba Kroměřížská výzva, byl kdokoli – v tomhle případě například Michael Kocáb, Kateřina Jacques nebo Tomáš Halík –, s jeho pomocí zvolený prezident bude muset upřednostňovat jeho názory a jeho hierarchii hodnot. A nikde přitom není psáno, že jsou lepší nežli jiné a že morálními a jinými dobrozdáními lze mlátit lidi za jiné preference po hlavě. V textu písně Srdce jako kníže Rohan jsem napsal: „…herold svatý pravdy, nebo jinej lhář“.
Teď se tedy zase já hlásím o své právo říct, že taková představa a takový postup mi nejsou vlastní.
Budu-li kandidovat, pak jako kandidát, jehož vztah s občany není zprostředkovaný. Bude přímý, tak jako je přímá česká prezidentská volba. Předstoupím-li, prohlásím: „Tohle je můj program. Říká, co chci zastávat a proti čemu se stavět. Nemusíte s ním souhlasit, vím, že máte vlastní hlavu. Ale buďte si jistí, že jej žádné partikulární zájmy neovlivnily. Nejsem a nebudu dlužen nikomu nic – pouze občanům, kteří mi na základě zveřejněného programu dali svou důvěru. Pokud mi z jejich rozhodnutí bude funkce svěřena, budu jim i ostatním splácet dluh jeho energickým a důsledným naplňováním.“
Tohle ať je prosím jasné: je to a bude jen mezi mnou a vámi.
24. dubna 2016
Odbírám časopis Respekt už 25 let, ale jedno vím jistě: zítřejší číslo bude první, které číst nechci.
Šéfredaktor Erik Tabery na svém FB profilu anoncuje obálku, která článek k příští prezidentské volbě ohlašuje charakteristikou „Pražská kavárna hledá lidového hrdinu“.
Jestli i k Miloši Zemanovi vytrvale kritický časopis akceptuje zemanovskou pohádku o pražské kavárně, efektivně přispívá k tomu, aby jakákoli protikandidatura byla podle slov Václava Klause „zbytečná“.
Celá ta dichotomie mezi „lidem“ a „pražskými kavárníky“ je přitom jen zručně podsunuté politikum, které se skutečným stavem věci nemá společného nic. V minulé volbě někteří lidé volit nešli, a jiní šli. Ti, co přišli, zhusta dali Miloši Zemanovi přednost před Karlem Schwarzenbergem. Mnozí volili MZ prostě proto, že KS jim z různých důvodů nevyhovoval. Nic jiného na tom není, určitě ne to, že MZ volili neúspěšní hlupáci a KS úspěšní inteligenti – jak si to arogantně vysvětlili a zjevně dosud vysvětlují někteří z těch, jejichž kandidát prohrál. Není divu, že to mnohé z těch, co dali MZ hlas, ale byli by připraveni zvážit napříště i jinou volbu, uráží.
Setkávám se a mluvím s lidmi po celé zemi. A nedávno jsem třeba měl přednášku ve velkém, zaplněném knihkupectví v Třinci, kde lidé kladli k výkladu bystré, poučené, kritické otázky… To byla nějaká „pražská kavárna“?
Mávl bych nad tím zřejmě rukou, kdyby se na obálce zítřejšího Respektu nevyskytl „portrét“ nějakého chlápka ve fialovém saku s kytkou v klopě, doprovozený přípiskem „kandidát na prezidenta ČR za stranu levandulových“, což bych tedy asi měl být já.
Tak vážně: Nejsem nijak spojený s „pražskou kavárnou“. A to z toho prostého důvodu: neexistuje.
30. března 2016
Tak setkávání „neúspěšných lidí“ je (podle ing. Zemana) „nezajímavé“.
Ale jak se „lidská úspěšnost“ měří? Myslím, že pokud, tak hlavně subjektivně.
Sám se cítím být neúspěšným v mnoha směrech. Nenapsal jsem velký český román, jak jsem o tom snil už v první třídě; dokonce jsem nenapsal vůbec žádný. Neumím ani francouzsky, ani německy, ačkoli jsem se o to pokoušel. V tenise nezvládám hru nad hlavou, ačkoli se to snažím zvládat třikrát týdně, nepřečetl jsem ani setinu toho, co jsem si předsevzal; mnohým z těch, o jejichž uznání bych moc stál, je moje práce přinejlepším lhostejná a… tak dál a dál.
A když se na cestách s naším recitálem po malých českých a moravských městech setkávám s lidmi, nejednou mi řeknou, že se cítí být neúspěšnými skrz naskrz. A přesto mě taková setkání zajímají.
Snažím se lidí vyptávat, a pak poukázat na to, že když třeba vychovali dvě děti, které se dostaly na vysoké školy; osvojili si nové kompetence a mají práci; mají kde bydlet a dokázali čestně nést břemeno hypotéky; ctí otce svého i matku svou; naučili se rozeznávat dobrou hudbu od mizerné; slouží v zastupitelstvu své obce, kam je sousedi museli zvolit… že když aspoň něco z toho dosáhli, nemá smysl mluvit o neúspěchu. A už vůbec ne o takovém, který by je měl diskvalifikovat ze zájmu ostatních.
A hlavně: mluvím o tom z perspektivy hráče – i když se podobně jako já cítí být neúspěšní v mnoha směrech, říkám: je to prozatímní neúspěch. Žádná hra není dohraná, dokud není dohraná a dokud není, je všechno, úspěch i neúspěch, jen „zatím“. A to „zatím“, ta otevřenost a v ní obsažená naděje, to je pro mě zajímavé moc.
31. prosinec 2015
Byl to krušný rok. Ozbrojené konflikty drtily domovy i životní perspektivy lidí v Sýrii, Iráku, Afghánistánu, na východě Ukrajiny i jinde. Vzedmula se uprchlická vlna, bezprecedentní svým rozsahem. Nevinní lidé umírali po zbabělých útocích teroristů. Řecká fiskální krize ohrozila ekonomické zdraví přinejmenším Evropy. Smysluplnost veřejné debaty podryla na jedné straně absurdní míra „politické korektnosti“, a na druhé vzrůstající dojem, že „pravda“ jako čitelný pojem ztrácí smysl, protože informací je příliš mnoho a je stále obtížnější rozlišit ty skutečné od zlovolných výmyslů. A tak by se dalo pokračovat ještě hodně dlouho. A přece… něco blahodárného a skutečně obdivuhodného trvá: práce a tvořivost, nové nápady a odvaha k jejich uskutečnění. A v tom jsme dobří, nebo aspoň ne horší než jiní. Ta mašina úsilí možná ne všech, ale nepochybně spousty Čechů klape dál a přináší výsledky. Nikdy v historii jsme se netěšili takové hmotné prosperitě jako dnes, nikdy jsme neměli tolik vzdělaných lidí, ani tak zcestovalých, ani tak svobodně se vyjadřujících, ani dožívajících se takového věku…
A tak si myslím, že navzdory vážným ohrožením a reálným svízelům jsme na dobré cestě. Kéž po ní s pomocí Boží v roce 2016 postoupíme zas o kus dál.
Česko, do toho.
26. prosinec 2015
Dnes bylo ve staroměstském kostele sv. Jakuba, barokně krásném tak, až to bere dech, úplně plno. Česká mše vánoční a Vladimír Jelínek za klávesnicemi varhan… A zpívalo se. Nejen tenor, baryton, alt a soprán školených zpěváků, ale i my všichni. A to, že tolik hlasů se spojilo v chóru, aby zazpívaly „Radujme se!“, to mě dojalo a potěšilo jako máloco. Pořád je to v nás, a nevyznáváme jen to, co přinášejí média a trollové, tu nekonečnou litanii Zoufejme si, Stěžujme si, Strachujme se… To upřímné, přesvědčené sdílení radosti jsem přijal jako ten největší dar letošních Vánoc. Vím, že se z něj dá hodně dlouho čerpat.
17. listopad 2015
Na vystoupení pana prezidenta Miloše Zemana na lidovém shromáždění, kam mohl přijít kdokoli (kromě studentů a jiných podezřelých živlů), a pod improvizovaným megaboardem s prostým, ale upřímným textem „Ať žije Miloš Zeman!“ mě zaujala řečníkova sebekritická slova: „Nadávka a nálepka není argument“. Nepochybně reflektovala nesčetněkrát udělené nadávky a nálepky a la „vy novinářský póvle a žumpo“, „zastánci idiotských ústavních zvyklostí“, „pražská lumpenkavárno“, atd. Zřejmě magie svátečního dne.
3. listopad 2015
Dnes jsem jel do Brna na setkání pečujících. Ti pečují o lidi, kteří jsou na jejich péči závislí. Postižených je v ČR asi 320 000. Z toho je zřejmé, že o mnoho méně nebude u nás ani pečovatelů – ale ačkoli se nejednou starají 24 hodin denně a prakticky se vzdávají osobního života, legislativa je vůbec nezná. Nejsou například členy Národní rady zdravotně postižených (sami přece většinou postižení nejsou) a asistence společnosti vůči nim, střízlivě řečeno, je mizerná. Myslím, že společnost na těchto obětavých, statečných lidech páchá velkou křivdu a že by ji měla napravit.
11. leden 2015
Před nějakými 1400 lety kritizoval Proroka Muhammada stařičký básník Abú Afak; prorok ho nechal zavraždit. Kritizovala ho i mladá básnířka Asma bint Marwan; Prorok poslal pobočníka, aby ji zcenzuroval mečem; probodl ji v noci. Nikdo proti tomu neprotestoval, kronikář naopak poznamenal, že „v noci, kdy byla Asma zabita, muži kmene Banu Khatma byli obráceni na víru, neboť popatřili na moc islámu“. V roce 1989 měl ajatolláh Chomejní dojem, že Proroka urazil spisovatel Salman Rushdie; „nezrušitelnou“ fatwou vyzval k jeho „beztrestnému zabití“. Muslimové kvůli tomu demonstrovali, a to i v Británii: aby vyjádřili s touto formou cenzury souhlas. Později se k Chomejního fatwě vrátil další ajatolláh: roku 2012 Yúsef Saneí zvýšil odměnu potenciálním vrahům na 3,3 milionu dolarů. Po vraždě tisíců nevinných lidí 11. září 2001 se neozvaly islámské teologické autority, aby proti tomu jednoznačně a ostře protestovaly (…) Řeči o tom, že „většina muslimů je slušná“ znamenají málo, nedemonstrují-li tu slušnost sami muslimové – a to hlasitým, jednoznačným odsouzením všeho teroru, páchaného ve jménu Islámu. Islamistickým imámům by měli vzkázat: na tvá kázání do mešity chodit nebudu ani já, ani moje děti.
Chtějí-li muslimové být součástí světa pestrého svými kulturami i náboženskými vírami, tedy skutečného světa, který se jich dnes obává a začíná je nenávidět, musejí se o to přičinit především sami. Každého z nich, který to udělá, si vážím a teprve takového člověka mohu považovat za „slušného“. Kéž je jich co nejvíc: kvůli nové naději pro celou planetu.
5. leden 2015
Šestý leden je svátkem Tří králů. Byli podivuhodní – vážili dlouhou cestu, ale ne proto, aby dobývali a brali, ale aby dávali. Jako člověk, který často vzal do rukou karty, jsem ovšem přesvědčený, že správný počet králů jsou čtyři. A tak pro mě šestý leden bude svátkem Čtyř králů – na koncertě věnovaném zítra a pak každoročně Petru Hapkovi si spolu s kolegy ke Kašparovi, Melicharovi a Baltazarovi připojím ještě krále Petra. I Petr Hapka hodně přinášel: hudbu, která se dotýkala těch nejskrytějších úzkostí a tužeb, které v sobě nosíme. Ukazoval to dobře známé v novém světle, a přitom nás povznášel – tam, kam bychom se bez pomoci geniálního tvůrce sami pozvedali jen stěží. V době, kde nás přední činitelé politiky a vůbec veřejného diskursu svou nerudnou malověrností spíš srážejí, je takové povznesení obzvlášť potřebné. Pro mě tedy od zítřka nadosmrti: K+M+B+P.
21. prosinec 2014
Dnes vyvrcholila napínavá dražba exempláře číslo 001 limitované edice alba SEGRADO, kterou do aukce věnoval František Segrado. Výtěžek měl být věnován na pomoc děvčátku jménem Žaneta, které bojuje s následky dětské mozkové obrny. Po velkorysých nabídkách pana Plinty (15 000) a pana Fukse (20 000) se posléze vítězem stal pan Olesz, který nabídl úhradu léčebného pobytu a speciální terapie v sanatoriu Klimkovice. Tato terapie má tržní cenu až 93 000 Kč. Děkujeme všem, kteří se zúčastnili. Vítězi posíláme nejen album 001, ale především výraz respektu a vděku: i jeho čin nás znovu utvrzuje v tom, že nejsme vždy národem sobců, kterých se nedotýkají zápasy těch opravdu potřebných. K uvedenému daru se připojujeme finanční částkou, která, stejně jako vloni, obráží prodej alba Český kalendář.
Úspěšnou rekonvalescenci Žanetce a pokoj lidem dobré vůle.
5. prosinec 2014
Dnes je to deset let od chvíle, co jsem prodal svůj podíl ve firmě, kterou jsem spolu se třemi partnery zakládal na jaře 1990. Z finančního hlediska byl ten prodej nejhorším rozhodnutím v životě; dnes má firma trojnásobnou hodnotu, přestože během té doby vyplácela akcionářům každoročně vysoké dividendy. Z hlediska rozšíření a uchopení životních možností to bylo rozhodnutí nejlepší.
Ačkoli mi tehdy bylo už 52 let, ještě jsem se mohl pokusit stihnout to, co jsem předtím stihnout chtěl, ale nestihl: denní studium na universitě, zisk doktorátu; cesty po celém světě; dvě knihy esejů, libreto Kudykama, básnickou sbírku, etnografickou studii; sedm autorských alb a jedno bizarní DVD; účast na desítkách veřejně prospěšných akcí a pomoc mnoha lidem, kteří ji nezbytně potřebovali; koncertní turné nejen po velkých, ale hlavně malých městech v Čechách a na Moravě; nespočet přečtených knih; zvládnutí dalšího cizího jazyka; nalezení nových, inspirativních kolegů a především nové pokory ve vztahu k lidskému úsilí.
Když jsem dnes na svoje rozhodnutí pomyslel, říkám si: udělal bych to tak znovu.
7. červen 2013
Z Moravské Nové Vsi mi včera napsala paní Zlata M. Ačkoli jejich obec povodní zasažena není, chtějí pomoci některé z těch, které zasaženy jsou – požádala mě, abych doporučil některou z těch polabských. Vybral jsem – namátkou – vesnici jménem Hrobce (vím totiž, jak se místní o její povznesení snažili). Pak jsem jí řekl, že všechno, co v MNV shromáždí, zdvojnásobím příspěvkem ze svého. Tak jsem zvědav.
28. ledna 2013
Vážíte si demokracie?
Věřím. Ale úplně uvěřím, až přijmete právě ten volební výsledek, který vám nevyhovuje.
Udělal jsem všechno, co legitimně bylo v mých silách, aby v prezidentské volbě zvítězil jiný kandidát než ten, který posléze opanoval pole. Ve chvíli, kdy se tak stalo, však hra skončila. Je nutné ji za skončenou uznat (a proto nikdy neřeknu, že „Miloš Zeman není mým prezidentem“, a budu-li ho kritizovat, tak jako prezidenta).
Vlastnost, kterou se celý život nesnáším nad jiné, je neumět prohrát.
Teprve pak můžeme začít hrát novou hru – a očekávat, že budeme-li úspěšní, poražení se zas smíří s naší výhrou.