Michal Horáček - Program
  1. Chci, aby silná a sebevědomá Česká republika bohatla – materiálně i duchovně

  2. Postarám se, abychom se cítili bezpečně, chráněni bojeschopnou armádou

  3. Budu naši republiku zastupovat důstojně

  4. Nedopustím, abychom se v otázce migrace podřizovali systému kvót

  5. Budu prezidentem opravdu všech občanů včetně těch nejzranitelnějších – chudších, hendikepovaných a opomíjených

  6. Zasadím se, abychom obnovili svou hrdost a sebedůvěru, protože jen sebevědomí jsou silní


Program a devět hlavních témat v dlouhodobé perspektivě

Prezident České republiky, vyjmutý z dennodenních politických vyjednávání, charakteristických pro prostředí parlamentní demokracie, má hledět za horizont týdnů a měsíců. Měl by důsledně formulovat, „kam“ se má společnost dlouhodobě ubírat. A také jasně vysvětlovat, „proč“ zrovna za těmito cíli. Má však i řadu ryze praktických pravomocí a ty také musí v praxi uplatňovat.

Prezidentovy pravomoci nejsou po mém soudu ani příliš rozsáhlé, ani příliš útlé. Můj soud je ovšem vedlejší – jsou přesně takové, jaké mu dává naše nejvyšší zákonná norma, Ústava. Tu musí ctít a chránit, jak je ostatně před nástupem do svého úřadu povinen slíbit. Prvním, kdo ji musí respektovat a naplňovat, je on sám. Slibuji, že budu.

Ústava. Tu musí ctít a chránit, jak je ostatně před nástupem do svého úřadu povinen slíbit. Prvním, kdo ji musí respektovat a naplňovat, je on sám.

Jedním z nejdůležitějších ústavních zadání je: „Prezident zastupuje stát navenek“. Nejde jen o to, že s ohledem na české geopolitické zájmy dbá zejména o dobré vztahy České republiky s jejími spojenci, vesměs aktéry euroatlantického prostoru, s nimiž sdílíme jak zájmy na společné obraně, tak úctu k parlamentní demokracii, právnímu státu, k hodnotě jednotlivce a dalším ideálům. Důležité je i to, aby se prezident v zastupování všech českých občanů, této své „parádní disciplíně“, osvědčil i svým vystupováním. To musí být opět vzorové. Vždyť po odjezdu z návštěvy cizího státu budou právě podle jeho chování občané České republiky posouzeni.
A v neposlední řadě je nezbytné, aby prezident v oblasti zahraniční politiky nevstupoval do zbytečných sporů s vládou. Podle Ústavy totiž ono zastupování státu navenek není jeho pravomocí výhradní, ale takzvaně kontrasignovanou. Jinými slovy, na zahraniční reprezentaci se prezident a vláda musí shodnout. Jinak vzniká chaos, který je nejen nedůstojný, ale především poškozuje pověst České republiky v zahraničí, neboť zahraniční partneři mohou jen těžko pochopit, že nějaká země má dvě centra zahraniční politiky, a každé prosazuje zcela odlišnou politiku.

Výše zmíněné je samozřejmě zcela zásadní i v řadě dalších oblastí. Prezident a vláda nesmějí podstupovat vzájemný mocenský střet, který litera i duch Ústavy České republiky odmítají.
Prezident, jakkoli je součástí exekutivy, nevládne. To je úkolem vlády vzešlé z voleb. Prezident a vláda nemají mít různé politické agendy, naopak v zájmu akceschopnosti a důvěryhodnosti České republiky musí poctivě hledat shodu na té společné.
Aby k tomu mohlo docházet, nesmí prezident podlehnout pokušení vyřizovat si osobní účty s jinými volenými politickými aktéry. A není přípustné ani to, aby napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky. Naslouchá všem: ať jsou aktivními politiky, nebo občany v užším smyslu slova politicky neangažovanými. Současně dokáže pojmenovat a odsoudit jakýkoli radikalismus, jdoucí proti duchu Ústavy.

Není přípustné ani to, aby prezident napadal, ponižoval, nebo z veřejné sféry vykazoval své názorové oponenty a kritiky.

Mým cílem je, aby rozhovor mezi prezidentem a všemi ostatními byl co možná nejotevřenější. Zároveň však vlídný, uctivý, a právě proto smysluplný.

Žádný člověk nemůže poctivě tvrdit, že všemu rozumí a všechno zařídí. Ten, kdo to říká a obsazuje se tak do role spasitele, je podvodník. Tím být nechci a nebudu. Předem říkám, že se naopak i nadále budu učit, samozřejmě od mistrů rozličných oborů. Je jich v České republice mnoho.
A ke svému vystupování hodlám přidat ještě něco, jen zdánlivě nevýznamného: úsměv. Země s nadbytkem úsměšků a nedostatkem úsměvů je zemí, která chřadne; chci být tím, kdo na to nezapomíná.

A ke svému vystupování hodlám přidat ještě něco, jen zdánlivě nevýznamného: úsměv.

Situací, kdy se hlava našeho státu naopak nesmí chovat jinak než energicky a důrazně, je ta, kdy by musel uplatnit své pravomoci vrchního velitele ozbrojených sil. Obranyschopnost Armády České republiky proto nebudu pouštět ze zřetele ani v dobách mírových.

Zásadním rysem mého programu je pak slib, že pokud obdržím pověření občanů, budu se vždy chovat jako prezident zvolený v přímé volbě. Nepěstuji a slibuji, že nikdy nebudu pěstovat zvláštní vztahy k jakékoli politické straně, zájmové skupině či obchodní korporaci. Můj přímý vztah k občanům nenaruší nikdo a nic, jen v jejich zájmu budu konat a jen jim skládat účty.
Věřím, že nikdo z nás není jednobarevný jako figurka ve hře Člověče, nezlob se. Všichni jsme schopni, zvláště ve vyhrocených situacích, propadat malověrnosti, obavám, úzkostem, hněvu, závisti a bohužel snad i nenávisti. Jindy však dokážeme ve vlastní schopnosti, svou zemi i svůj život věřit. Dokážeme se odhodlat k činu, radovat se a milovat. Chci ze všech sil napomáhat tomu, aby v každém z nás povstalo to lepší – jen tak bude lepší i země, s níž jsme osudově spojeni a kterou předáme svým potomkům. Vztah Česká republika – český občan – český prezident, ustavený přímo a poctivě, je vztahem, s jehož pomocí a ve vzájemné inspiraci lze vykonat velké věci.

Vykonejme je, abychom se po naplnění dalšího prezidentského období v roce 2023 mohli rozhlédnout po společném díle a řekli si, že bylo dobré.
Není to bláhový, neuskutečnitelný sen. Naopak, je to legitimním přáním mnoha z nás. Uvěříme-li v něj, uvěříme především v sebe, a pak nám práce půjde neskonale lépe od ruky.

Máme svou víru, svou ctižádost a své sebevědomí o co opírat. Mnohokrát jsme prokázali svou učenlivost, tvořivost i schopnost obratně řešit nečekané svízele. Máme úctyhodnou tradici země, která před svým opanováním imperiálními nacistickými a sovětskými zájmy v mnoha směrech patřívala k nejpřednějším na světě. Poučíme-li se ze spáchaných chyb a nebudeme-li se vysilovat vzájemnou nevraživostí, můžeme k nim patřit zase.

Máme úctyhodnou tradici země, která před svým opanováním imperiálními nacistickými a sovětskými zájmy v mnoha směrech patřívala k nejpřednějším na světě.

Ve srovnání s dobou před sametovou revolucí, během níž jsme se znovu přihlásili k hodnotám liberální demokracie, podstoupila naše města, vesnice a krajina velkou léčebnou kúru. Člověk, který navštívil naši zemi v osmdesátých letech minulého století a teď by přijel znovu, by nepochybně užasl: žije se v ní neskonale příjemněji a je po všech stránkách krásnější. Tu podivuhodnou změnu jsme si odpracovali.
Ne, nejsme „zemička“, jak jsme bohužel nejednou slyšeli od svých vlastních představitelů. Jsme země střední lidnatosti, která není odsouzena být příslovečným pěšákem ve hře mocných. Nic, kromě vlastní malověrnosti, nám nebrání vytvářet při prosazování svých zájmů v rámci Evropské unie i jinde rozličné koalice a přicházet s důmyslnými řešeními výzev, které život lidských společenství nevyhnutelně provázejí.
Z českého prostředí pracovitých lidí schopných odkládat svou spotřebu v zájmu rozumných investic vzešlo mnoho nápadů, objevů, uměleckých děl i světově významných osobností. Sebevědomí proto můžeme být plným právem. Buďme.

I hrdí buďme. Na legionáře, kteří se zasloužili o náš moderní stát, na české letce v bitvě o Británii a příslušníky dalších armád bojujících proti nacismu na Dukle i jinde, na Gabčíka a Kubiše, na lidického faráře Štemberku, na Milenu Jesenskou a Vladislava Vančuru, na velitele Pražského povstání generála Kutlvašra, na Růženu Vackovou a na všechny, kteří se vzepřeli komunistické totalitě, na Františka Kriegla a mnoho dalších statečných lidí, kteří nepodepsali, co bylo bezectné podepsat, a bojovali, když bylo třeba bojovat.

Je-li něco nejdůležitějším úkolem přímo voleného prezidenta republiky, pak po mém soudu: Budovat českou hrdost, vyznamenávat ty skutečně vynikající a ctít každé dobře směrované úsilí. A českou sebedůvěru prohlubovat a posilovat.
A právě tomu chci energicky napomáhat, na tom vytrvale pracovat.


Devět hlavních témat v dlouhodobé perspektivě

Žádný člověk, tím méně ten, který v naší zemi prožil 64 let, není nepopsaným listem a nemůže být prostý názorů na okolní dění. Jakkoli hlava našeho státu nepřijímá zákony, a dokonce nemá ani zákonodárnou iniciativu, přesto má díky své nemalé symbolické moci možnost veřejnou debatu i jí inspirované politické kroky nezanedbatelně ovlivnit. Proto bych veřejnost rád seznámil se svým pohledem na nejrůznější fenomény.
Nepovažuji svá politická východiska ani za levicová, ani pravicová.
Jsem stoupencem liberálně demokratického právního státu s tržním hospodářstvím. Ovšem s takovým tržním hospodářstvím, které zohledňuje skutečnost, že je mezi námi mnoho zranitelných či prostě těch, kteří neměli tolik štěstí jako jiní, případně je potkalo mnohdy nezaviněné neštěstí. Proto chci vždy obracet společnou pozornost i k těm, kteří potřebují asistenci ostatních. Je to potřeba nás všech, protože pouze tak můžeme být a zůstávat pospolitostí, v níž si jsme navzájem mnohem víc než obchodními partnery.

Naším největším přírodním zdrojem je lidský talent, pracovitost, schopnost učit se a přicházet se zajímavými inovacemi.

A protože si uvědomuji, že postrádáme platinové doly, rozsáhlá ropná pole, a dokonce i moře, zastávám názor, že naším největším přírodním zdrojem je lidský talent, pracovitost, schopnost učit se a přicházet se zajímavými inovacemi. To je naším bohatstvím a musíme o něj pečovat. To znamená, že nikomu – ani handicapovaným, ani jejich pečovatelům, ani příslušníkům nejrůznějších menšin, ale ani těm zvlášť nadaným – nesmí být bráněno v rozvíjení talentu a v cestě za štěstím. Obávám se, že v tomhle ohledu dosud nejsme tak úspěšní, jak bychom mohli být. I tady máme na víc.
Mezi tématy a problémy, jejichž řešení vyžaduje v úvodu zmíněnou dlouhodobou perspektivu, chci zmínit alespoň devět těch, které považuji za klíčové:


Česká republika, Evropa a svět

Žijeme ve světě informačních technologií a ekonomik, jejichž prosperita plyne z inovací a znalostí. Dá se tedy tvrdit, že na počtu obyvatel a rozloze území záleží méně než kdykoli v historii. Respekt a vliv státu v dnešním světě vyrůstá z předvídatelnosti jeho postojů, srozumitelnosti hodnot, které představuje, a schopnosti přinášet a prosazovat mezinárodně přijatelná řešení problémů.
Zahraniční politika České republiky musí být především dlouhodobě důvěryhodná a srozumitelná. Měla by být známa svojí pozitivní vizí. Tedy jak tím, že jsme vždy pro něco, ne jen proti něčemu, aniž řekneme, jak bychom to chtěli. Pro svět nejsrozumitelnější zahraniční politikou země, která prošla dvěma světovými válkami i komunistickou diktaturou, je tedy důsledné dodržování principů univerzálnosti a nedělitelnosti lidských práv a respektování mezinárodního práva. Tento postoj není obrácen proti zájmům jakékoli jiné země, pouze jasně ustanovuje, kdo jsme a co je naším cílem.

Zahraniční politika České republiky musí být především dlouhodobě důvěryhodná a srozumitelná. Měla by být známa svojí pozitivní vizí.

Činí nezvratnou naši hodnotovou, kulturní i politickou příslušnost k euroatlantickému Západu, a především k plnoprávnému členství v Evropské unii a Severoatlantické alianci. Bez lavírování, silných slov a překvapení. To znamená stejně tak pevnou loajalitu jako právo nesouhlasit a schopnost přinášet argumenty při hledání alternativních řešení.
Musíme se naučit rozlišovat problémy, které můžeme a musíme řešit ve vlastní režii, a ty, které se takto řešit nedají. Terorismus, migrační vlna, mezinárodní daňové podvody a spousta dalších – to jsou problémy, jejichž řešení musí předcházet konsenzus celého společenství, ať už je jím myšlena Evropská unie, Severoatlantická aliance či jiné. V těchto oblastech musíme nabídnout svou plnou součinnost a pomoc našich specialistů, jsme-li takové pomoci schopni. Na druhou stranu problémy lokální musíme být schopni řešit také na lokální úrovni, tedy na úrovni obce, města, kraje či státu. Takový postup je jednou ze zásad celé Evropské unie a měli bychom dbát na to, aby byla dodržována a abychom při řešení těchto lokálních problémů neztráceli autonomii.
Pověst loajálního a kompetentního partnera je v dnešním světě tou nejsilnější bezpečnostní zárukou. Tvůrčí a co nejužší regionální a přeshraniční spolupráce je pak samozřejmou povinností, a to i na úrovni krajů. Vzdělaná a efektivní diplomacie je jenom jedním z nástrojů zahraniční politiky. Respekt k naší zemi buduje také armáda svou účastí v mezinárodních misích i ochotou a schopností podílet se na společné obraně. Jako prezident chci také podporovat úspěšný export našich výrobků, v zahraničí upozorňovat na naši uměleckou tvorbu, napomáhat vědecké výměně a prestiž naší země zvyšovat všemi dalšími legitimními prostředky.
Čím více spolupráce světu nabídneme, tím významnějšími aktéry v jeho hře budeme. A to je úkol na léta, na desetiletí, úkol pro tuto i další generace. Úkol trvalý.


Přistěhovalectví a migrace

Většinu života jsem prožil v zemi, do níž se nikdo dobrovolně nestěhoval. Naopak mnozí z ní chtěli uprchnout a byli i ti, kteří za to zaplatili životem. Dnes se však Česká republika může řadit mezi nejmovitější a nejsvobodnější státy na planetě. Patříme k deseti nejbezpečnějším zemím na světě, jsme druzí nejlepší v podmínkách rozvoje rodiny, máme jednu z nejnižších nezaměstnaností a „nůžky“ mezi bohatými a chudými jsou u nás rozevřené jen poměrně málo. Není divu, že o pobyt v naší zemi je nebývalý zájem. Po letech totality je to příjemná změna. Ale nese s sebou i problémy, které neumíme uspokojivě řešit.

Je potřeba, aby tito lidé pochopili a ctili naše hodnoty, náš styl života, a zejména pak náš právní řád.

Mnozí vnímají přistěhovalectví jako hrozbu. A nutno říct, že plným právem, protože tento jev skutečně může být hrozbou a zkušenosti řady států to potvrzují. Ale je rovněž příležitostí. Příležitostí dostat mezi nás v ideálním případě vzdělané, ale také nápadité, pracovité, zručné a podnikavé lidi. Dokonce takové, kteří budou ochotní a schopní naučit se náš složitý jazyk.
Jenže nejde jen o jazyk. Je potřeba, aby tito lidé pochopili a ctili naše hodnoty, náš styl života, a zejména pak náš právní řád. Historicky se to podařilo mnohým. Mám na mysli Slovany z Ukrajiny či Balkánu, kteří k nám v 90. letech prchali před válkou na rodné půdě. Ale zvládli to i lidé z Vietnamu či Palestiny.
Jsou to právě tito lidé, kteří mohou pomoci nejen našim pochmurným demografickým vyhlídkám. Ale také mohou výraznou měrou přispět k tvorbě přidané hodnoty v naší zemi a podpořit tím její prosperitu.
Mezi postkomunistickými zeměmi lze najít jen jednu, do níž více lidí přichází, než odchází – tu naši. Čeho jiného by to mohl být důkaz, než že jsme transformaci zvládli lépe než jiní a život zde je příjemnější než v jiných státech, které mají podobnou historickou zkušenost? Proto sem chce tolik lidí! A my nejednáme příliš moudře, jestliže si ty nejtalentovanější a pro naši zemi nejpotřebnější necháme proklouznout mezi prsty, protože je postavíme před neprostupnou hradbu ponižujících byrokratických překážek. Dostali jsme se do absurdní situace, kdy se Evropou valí statisíce lidí bez důvěryhodných dokumentů, a my nedokážeme nechat v české nemocnici pracovat kvalifikovaného lékaře z Kyjeva.

Dostali jsme se do absurdní situace, kdy se Evropou valí statisíce lidí bez důvěryhodných dokumentů, a my nedokážeme nechat v české nemocnici pracovat kvalifikovaného lékaře z Kyjeva.

Komplikováním legální migrace si problémy sami způsobujeme. Například lidé ze třetích zemí, pokud tu chtějí podnikat, u nás musí zaplatit komerční zdravotní pojištění, což činí kolem šedesáti tisíc korun za rok. A největší problém jsou tak zvané visapointy – neprůhledný systém, přes který se musí dostat každý, kdo u nás chce pracovat. O zkorumpovanosti tohoto systému, která přerostla do takových rozměrů, že na Ukrajině lze najít inzeráty zprostředkovatelů nabízejících „průchod visapointem do Česka“, se ví už dlouho.
Jistě, mluvím zde o často haněných a odmítaných ekonomických migrantech. Ale co je na nich špatného? Že mají odvahu zkusit žít ve zcela neznámé zemi jen s nadějí, že tam bude mít jejich život větší perspektivu než tam, kde se narodili? Je dobře, že sem chtějí přijít. Za mnohem větší problém bych považoval, kdyby sem nikdo přijít nechtěl. Podle současných údajů žije na našem území celkem 470 000 migrantů. Vesměs s naší společností dokázali splynout. Uprchlíků, kteří u nás dostali ochranu podle mezinárodních úmluv, máme za posledního čtvrtstoletí pouhých pět tisíc. Většině jsme poskytli asistenci během balkánských válek.
Tím ale rozhodně neříkám, ať otevřeme hranice každému. V pohybu jsou miliony lidí, kteří prchají z rozvalených států jako Libye či Somálsko, států drcených vnitřními válkami jako Sýrie, Súdán či Afghánistán, nebo utíkají před represivním režimem, jaký panuje například v Eritreji. Nelze nevidět, že za vzedmutím této vlny stojí i naši spojenci v rámci Severoatlantické aliance, kteří v Iráku i jinde sice vyhráli válku, ale fatálně prohráli mír. Jak se dá prohrát mír? Snadno. Stačí ve válkou zničené zemi neobnovit infrastrukturu, nezajistit přístup dětem ke vzdělání a vnucovat představu, že co je správné pro nás, musí být správné i pro ně. Řada odborníků, často z řad antropologů, před těmito riziky včas varovala. Bohužel marně.
Často slýchám, jak musíme bránit svůj způsob života a svou kulturu. Rád bych připomněl, že naše hodnoty obsahují i křesťanské dictum pomoci těm, kteří jsou v krajní nouzi či dokonce ohrožení života. Mnohokrát jsme tuto schopnost prokázali: ve 20. letech jsme nabídli pomoc těm, kteří prchali před ruskými bolševiky, ve 30. utečencům z nacistického Německa, koncem 40. let Řekům, v 90. letech uprchlíkům před hrůzami balkánských válek, mezi nimiž byly i tisíce bosenských muslimů. Kdybychom nepomohli, mnoho z těch lidí by zemřelo. Díky naší pomoci přežili a posléze se mohli vrátit domů. Případně si naši zemi zamilovali, setrvali v ní, přijali a pochopili náš způsob života; oni a jejich děti se stali Čechy. Máme být na co hrdí a buďme.
Dnes je však situace dramatičtější, protože lidí je na cestě příliš mnoho. Není to neočekávaný fenomén, jen jeho rozsah všechny šokoval. Takový nápor Evropa jednoduše nemůže zvládnout. Pomozme tedy, ale zejména tam, kde je to nejvíce potřeba – tudíž co nejblíže místu konfliktu. Zaměřme se na zlepšení bezpečnostních a hygienických podmínek přímo na místě. Dejme dětem školy a hlavně víru, že situace má řešení a že budoucnost není nevyhnutelně katastrofální. Bude to účinnější i levnější. A navíc právě proto, že tyto základní podmínky nejsou mnohde zajištěny, se řada lidí vydává na cestu. Přimluvil bych se i za to, abychom těm nejzranitelnějším, tedy dětem, poskytli péči v našich nemocnicích a uzdravené je rodičům vrátili.

Teroristé nás nemohou porazit. Zato náš strach a vzájemná nenávist nás mohou porazit velmi snadno.

Časem nevyhnutelně dojde i na azylovou politiku. Jsme vázáni lidskoprávními závazky svého ústavního pořádku, Ženevskou konvencí z roku 1951 a následným protokolem z roku 1967 o právním postavení uprchlíků. Tyto mezinárodní smlouvy u nás mají platnost ústavního zákona, tudíž je jen obtížně můžeme nedodržovat či měnit. Upřímně: zkušenost učí, že to není ani potřeba. Například z více než 4000 afghánských žadatelů o azyl jsme v letech 1998–2000 vybrali 51, jimž jsme vyšli vstříc. Bez obalu řečeno: jsme vybíraví, v celoevropském měřítku mimořádně. Osobně si myslím, že je to jak rozumné, tak důstojné.
Náš dlouhá léta uplatňovaný systém je dobrý a nedivím se, že nevítáme systém nařízených kvót. Ten podle mého není výsledkem řešení příčin, ale spíš zoufalé snahy řešit následky. Ostatně použití kvót v praxi už provází jeden debakl za druhým. Na jednu stranu jsou v pohybu statisíce lidí, ale zároveň se v rámci kvót podařilo přemístit jen pět tisíc lidí. V Česku dvanáct jednotlivců. Navíc migranti nejčastěji chtějí do Švédska či Německa a argument, že by měli podle kvót skončit v jiné zemi, jejíž jazyk neznají a kde je veřejné mínění podle všech zpráv odmítá, se jim logicky nezamlouvá. Proto raději riskují a vydávají se do Německa po vlastní ose.
Pokud bychom migranty nakonec museli přijmout, jak bychom je my, kteří cítíme, že řízení svých záležitostí tak nemáme ve vlastních rukou, mohli přijmout neproblematicky? Obávám se, že dobře by se jim s námi nežilo, podobně jako nám s nimi. Znovu tedy zdůrazňuji: pomozme – ale tam, kde problém vzniká.
Jsem také toho názoru, že Evropa do budoucna potřebuje jednotné azylové řízení. A spolu s ním také jednotný systém vracení neúspěšných žadatelů o azyl do jejich původních zemí, či do nejbližší bezpečné země.
Podstatná je i další věc. Pokud někdo prchá před smrtelným nebezpečím, tak nepochybně zvládne přečkat azylové řízení v podobných podmínkách, jaké zažili například v Rakousku někdejší čeští emigranti, kteří ovšem před ohrožením života zpravidla neutíkali. Takový pobyt musí být zejména bezpečný a humánní. Nijak zvlášť pohodlný být nemusí. Běženci to samozřejmě vědí, a právě proto se jich počet na našem, pro jiné tak atraktivním území, pohybuje v řádu desítek, což jsou počty o dva řády nižší než před pár lety. S přehledem jsme to zvládli tehdy a zvládneme to i dnes. Podléhat strachu či panice naprosto není namístě.

To je v tomto ohledu můj prezidentský program: Prosazovat pevný a racionální postoj. Ne prohlubovat strach a vyvolávat paniku, které ochromují. Chci naopak posilovat sebedůvěru a odvahu, díky nimž budeme akceschopní. Díky nimž vyhrajeme.

Přesto jsem svědkem strachu a paniky až příliš často. Jako antropolog vím, že je to nevyhnutelné, obavy tohoto druhu jsou v nás hluboce uloženy, a proto se jim nedivím ani je neodsuzuji. Nikdy bych je ale sám nepřiživoval nepodloženými prognózami na téma, kolik milionů muslimů se převalí přes naše území. Takto hazardovat s prohlubováním paniky s vidinou snadného zisku politických bodů je nejen vrcholem nezodpovědnosti. Je hlavně vážnějším ohrožením stability naší země než uprchlická vlna, která se nás prozatím prakticky nedotkla.
Terorismus nesmíme podceňovat. Naopak se mu musíme postavit všemi prostředky, které máme k dispozici, a tento boj koordinovat se svými partnery, mezi nimiž bych si velmi přál vidět i Ruskou federaci. Cílem teroristů však není dobytí Evropy či Ameriky. Na to početně ani jinak nemohou stačit. Jejich cílem je zasít strach, rozdělit společnost a namířit hněv jedněch vůči druhým, i Čechů proti Čechům. A z toho právě musí pramenit náš nejsilnější prostředek v boji proti terorismu – vzájemná důvěra a odvaha. Odvaha na tuto nechutnou a smrtící hru nepřistoupit. Zachovat si své ideály humanity a svobody, na nichž stojí západní svět.
Teroristé nás nemohou porazit. Zato náš strach a vzájemná nenávist nás mohou porazit velmi snadno.
To je v tomto ohledu můj prezidentský program: Prosazovat pevný a racionální postoj. Ne prohlubovat strach a vyvolávat paniku, které ochromují. Chci naopak posilovat sebedůvěru a odvahu, díky nimž budeme akceschopní. Díky nimž vyhrajeme.


Armáda České republiky

Jednou z trestuhodně přehlížených oblastí nejvlastnějších českých zájmů je armáda. Přitom ochrana a bezpečnost patří k základním službám, které stát musí občanům poskytovat.
Je zřejmé, že spojenci v NATO nás považují za „černého pasažéra“ společného projektu. Slib vynakládat na armádu 2 % HDP neplníme a s méně než 1,1 %, které do obrany investujeme, patříme mezi zjevný podprůměr. Roky kumulovaný vnitřní dluh naší armády přesahuje i při střízlivých odhadech 100 miliard korun.

Ochrana a bezpečnost patří k základním službám, které stát musí občanům poskytovat.

Po boku spojenců jsme v zahraniční operaci schopni nasadit maximálně jeden prapor, jinými slovy 500–600 vojáků. I to ovšem za předpokladu, že by je někdo logisticky podporoval a do akce letecky dopravil; v současnosti takovou kapacitu máme jen velmi omezenou. Hlavním úkolem je však obrana vlastního území. Nové typy bezpečnostních hrozeb přinášejí i nové nároky na nasazení armády. Nikdo ale veřejnosti nevysvětluje, pro jaké scénáře bezpečnostního vývoje armádu potřebujeme ani jakým způsobem bychom ji mohli a případně měli použít.
V bojových útvarech pozemních sil má Armáda ČR sotva 6 000 vojáků. Disponuje jen dvěma bojovými brigádami. Odborníci se shodují, že počet bojových brigád je nezbytné zvýšit na tři a výhledově na optimální čtyři, jenže v tento okamžik nemáme personálně naplněné ani ty existující dvě.
Nedochází k náročným prověrkám připravenosti a fakticky jsme rezignovali na systém bojové pohotovosti.
Po neustále revidovaných plánech na modernizaci disponuje armáda nevyváženou směsí moderní a zcela zastaralé techniky. Potřebujeme akvizice nových zbraňových systémů, doplnění zásob zejména v oblasti sofistikované munice a několik středních dopravních letounů. Munice obecně by vystačila na pár dní boje a například v oblasti nejmodernější munice, jako jsou rakety vzduch–vzduch, ani to ne.
 Snad vůbec nejhorším selháním státu v oblasti bezpečnosti je faktická neexistence záloh. Náš desetimilionový stát disponuje pouze 1300 příslušníky použitelných aktivních záloh. Pro jejich jiné typy není připraveno ani vybavení, ani plány, jak je použít. To je tím horší, že armáda v případě nedostatku sil policie představuje zálohu právě i pro policii, která z principu sama žádné zálohy nemá.
Ani skuteční „srdcaři“, jimiž jsou naši vojáci v zahraničních misích – stateční, kompetentní, proslulí schopností skvěle improvizovat a známí svým dobrým chováním k obyvatelstvu zemí zmítaných válkou – nemohou situaci zachránit. Není jich mnoho a jako tým během let zastaveného náboru zestárli.
Obranyschopnost České republiky je nebezpečně nízká. Musíme ji zvýšit. Reálně, ne jen na papíře. Někdo by možná mohl namítnout, že je mír, tak k čemu potřebujeme armádu. Předně musíme bohužel konstatovat, že mír zdaleka všude není. Naopak se v posledních letech válečné konflikty rozhořely nedaleko od našich hranic. A také nelze vyloučit, že bude nutné nasadit armádu nebo jí podobné složky, aby bránily naše vlastní hranice.

Evropská unie však jednoznačně potřebuje posílení svých bezpečnostních kapacit, aktuálně zejména při ochraně vnějších hranic.

V této souvislosti se poslední dobou často hovoří o společné evropské armádě. Vážně se obávám, že se bude pouze mluvit ještě dlouho: taková myšlenka naráží na tolik specifických problémů od způsobu schvalování nasazení až po duplicity vůči NATO, že se střízlivému pohledu jeví jako aktuálně neuskutečnitelná.
Evropská unie však jednoznačně potřebuje posílení svých bezpečnostních kapacit, aktuálně zejména při ochraně vnějších hranic.
Vzhledem k povaze předpokládaných úkolů by bylo ideální vytvořit funkční evropský četnický sbor, připravený plnit úkoly na pomezí policejních a vojenských schopností. Na jeho nasazení by se členské státy byly schopny shodnout daleko pravděpodobněji než na klasické vojenské operaci. Navíc, pokud mluvíme o ochraně vnějších hranic, je četnický typ jednotek výrazně přijatelnějším a efektivnějším nástrojem, přičemž by se navíc nejednalo o duplicitu, ale naopak o vhodné doplnění schopností NATO.
Takový sbor, nazvaný řekněme Gendarmerie Corps, by ovšem musel být početně natolik robustní, aby mohl zásadně zesílit schopnosti již existujících, ale zoufale malých institucí, jako je EUPOL a FRONTEX. Ty sice disponují zkušenostmi a někdy i jistým know-how, ale fakticky postrádají dostatečné množství personálu i techniky. Minimální smysluplná velikost takového sboru je několik brigád v celkovém počtu deset a více tisíc mužů. Do budoucna však bude třeba zřejmě ještě výrazně silnější struktura. Nelze také vyloučit, že bude muset působit i mimo území Evropy.
Je zřejmé, že výdaje na zbudování a udržování Gendarmerie Corps by nebyly zanedbatelné, oproti vytvoření evropské armády by však byly dramaticky nižší, ale například při obraně vnějších hranic efektivnější.
Proto se domnívám, že Česká republika by uvedený koncept měla přinést na evropské fórum a hledat politické spojence pro jeho prosazení. Je přitom zjevné, že naši vyjednávací pozici by výrazně zlepšilo, kdybychom se začali neprodleně starat o dobrý stav naší armády.
Ústava svěřuje prezidentovi vrchní velení ozbrojených sil. Zanedbání tohoto úkolu je trestuhodné, i v dobách míru chci proto apelovat na politiky a vyžadovat po nich prostředky k tomu, aby naše armáda byla v dobách ohrožení připravená a skutečně bojeschopná.


Technologie nové éry

Rozvoj internetu, komunikačních a výpočetních technologií mění svět tempem a způsobem, o jakém se lidem v dobách parních strojů nemohlo ani snít. Testuje se doručování zásilek pomocí bezpilotních letounů, časem nás počítače zřejmě nahradí při řízení aut, vlaků i dalších dopravních prostředků a my sami jsme si zvykli být on-line kdykoli a kdekoli.
Jak se změní ekonomika a celá společnost, až si lidé budou většinu vybavení svého domova jednoduše tisknout na 3D tiskárně, až řada lidí nebude vůbec muset chodit do práce, protože pracovní život včetně porad a dalších kolektivních činností se bude odehrávat převážně ve virtuální realitě a stroje v průmyslu budou ve většině odvětví plně automatizované? Nevíme. Co však víme jistě: taková doba není vzdálená. Už přichází.

Tu největší hrozbu vidím v tom, že z nových technologií budeme mít jenom strach. Že nerozpoznáme i obrovskou příležitost, kterou nám nabízejí.

Nakolik jsme připraveni na výzvy, které s sebou nové technologie nesou? Na propagandu, kterou po sociálních sítích nešíří lidé, ale roboti, či na viry, které kradou přístupové údaje do bankovnictví a další citlivé osobní údaje? Nebo na hrozbu kybernetického konfliktu, kdy budou napadány systémy nezbytné pro chod státu i společnosti?
I Česká republika se na zmíněné hrozby musí intenzivně připravovat.
Tu největší hrozbu však vidím v tom, že z nových technologií budeme mít jenom strach. Že nerozpoznáme i obrovskou příležitost, kterou nám nabízejí.
Proto je pro nás tak velkou škodou, že špičkoví odborníci v oboru moderních technologií tak často odcházejí do zahraničí. Nedivím se: doma dostatečné podmínky pro rozvoj svého potenciálu bohužel nemají.
Mezi tyto podmínky bych postavil na čelné místo dostupnost internetu. Na polovině míst České republiky připojení k vysokorychlostnímu internetu dosud chybí. Na těchto místech sotva vzniknou prosperující firmy a s nimi i důvody, aby mladí specialisté ve svých rodištích setrvali.
Klíčová bude také schopnost využívat data. Právě ta jsou důležitou surovinou budoucnosti i přítomnosti. Jejich analýza nám dává obrovské možnosti, co se týče pochopení složitých systémů, jakými jsou například počasí nebo ekonomika. Zároveň na otevřených datech stojí řada užitečných aplikací, které denně používáme, například jízdní řády. A co považuji za mimořádně důležité: zdrojem dat je i veřejná správa. Jako prezident se chci ptát, proč jich neposkytuje zdaleka tolik, kolik by mohla a především měla.
Chci také apelovat na státní správu, aby pro posílení on-line komunikace mezi občany, firmami, médii a úřady dělala mnohem víc než dosud. Vždyť všechny ty nesčetné hodiny, které podnikatelé i zaměstnanci tráví každý rok na úřadech vyřizováním svých povinností nebo nárokováním něčeho, co jim podle zákona náleží, produktivitu naší ekonomiky snižují tak výrazně, že si nemůžeme dovolit se s tím nadále smiřovat.

Považuji za nezbytné výrazně posílit všeobecné povědomí lidí o těchto technologiích prostřednictvím škol, veřejných seminářů a také médií.

Stejně jako v jiných oblastech i na poli nových technologií je nejdůležitější vzdělání. Proto považuji za nezbytné výrazně posílit všeobecné povědomí lidí o těchto technologiích prostřednictvím škol, veřejných seminářů a také médií. Právě tím se podaří eliminovat většinu hrozeb, které s sebou tyto technologie přinášejí, a naopak bude snadnější využívat jejich výhody.
Už nežijeme v době, kdy o úspěchu na mezinárodním poli rozhodovaly miliony tun vytěženého uhlí či vyrobené oceli. Jako prezident chci nejen odborné veřejnosti důrazně připomínat: O zdraví a budoucnosti naší ekonomiky rozhodne počet špičkových programátorů a naše schopnost je ve vlasti udržet.


Vzdělávání

Základem české identity i ekonomiky musí být vzdělávání schopné rozvinout náš potenciál. A ten jako národ Tomáše Bati, Antonína Holého, Jaroslava Heyrovského či Otto Wichterleho nepochybně máme.
Važme si proto vzdělání i učitelů od základních škol po univerzity, dávejme jim k práci dobré podmínky, plaťme je slušně a současně od nich očekávejme výsledky. Jejich žáky totiž jsou a i nadále budou lidé, kteří se musí postavit těm nejlepším na světě jako rovní k rovným.

Važme si proto vzdělání i učitelů od základních škol po univerzity, dávejme jim k práci dobré podmínky, plaťme je slušně a současně od nich očekávejme výsledky.

Český vzdělávací systém bohužel neprošel v posledních desetiletích zásadní změnou. A to přesto, že se svět, s nímž musíme být schopni soutěžit, změnil a mění stále rychleji.
ČR má v rámci OECD druhý nejvyšší počet odborných středních škol. Jen ti s nejlepšími výsledky na základní škole odcházejí na všeobecná gymnázia, ostatní se před patnáctým rokem věku musí rozhodnout, co budou dělat po zbytek života. A kdo to v té době opravdu ví? Vede to pak nejen k frustraci žáků, ale i učitelů.
I učiliště a odborné školy jsou nesmírně důležité, avšak je nutné je maximálně propojit s praxí. A to znamená s firmami v oboru. Pokud z průmyslu slyšíme, že není dostatečné množství kvalitních učňů, ať se tyto firmy do jejich výchovy důrazně zapojí. A podobně je tomu i v nejvyšších patrech vzdělávání: přímé propojení univerzit s podnikatelskou sférou je nezbytné. V nově se vytvářejícím ekonomickém prostoru vzniká poptávka po „receptech“, tedy znalostech, mnohem spíše než po výrobcích.

Víc než co jiného potřebujeme výzkum a vývoj, protože malá otevřená ekonomika musí být znalostní.

Víc než co jiného potřebujeme výzkum a vývoj, protože malá otevřená ekonomika musí být znalostní. Prioritou by se proto měla stát individualizace výuky, která v jiných státech (Skandinávie, Kanada) už probíhá a přináší vynikající výsledky. Jde o to, zvýšit svobodu studentů při výběru předmětů, ale také jim dát možnost pracovat na projektech, kdy sami budou sbírat informace o dané problematice, třídit informace a následně je prezentovat celé třídě.
Dále by bylo vhodné vytvořit státní fond na podporu studia v zahraničí; nedělit žáky do tříd podle věku, ale mít například tři úrovně matematiky a dalších předmětů a umístit tak do každé úrovně méně studentů, kteří mají podobné znalosti a nedostatky, a učitel se jim tak bude moci lépe a efektivněji věnovat. A také podporovat všeobecně zaměřené školy. Jak bude vypadat pracovní trh za 5–10 let? Jaké profese vzniknou, nebo naopak zaniknou? Přiznejme si: nevíme a vědět nemůžeme. Proto by bylo moudré rozvíjet samostatnost, kritické myšlení a tvořivost, a nikoli nadále opírat české vzdělávání o znalosti převážně encyklopedické povahy. Trvalý zájem prezidenta republiky o stav a perspektivy české vědy a vzdělanosti musí být samozřejmostí.


Chudoba a bludné kruhy sociálního vyloučení

Jako společnost zažíváme růst HDP i životní úrovně a snižujeme svou ztrátu vůči zahraničním partnerům, kteří nezažili materiální i duchovní devastaci komunistickou diktaturou. To se však bohužel netýká všech českých občanů a povinností prezidenta je na to důsledně upozorňovat a vyžadovat po vládách nápravu (což ostatně ve svých prohlášeních vesměs slibují).
Chudobou či sociálním vyloučením jsou postiženi mnozí z těch nejslabších: 180 000 seniorů nad 65 let a 100 000 dětí do šesti let; celkem přes milion lidí. Nejde jen o materiální deprivaci, která může být dočasná, ale ještě spíše o sociální vyloučení, které se alarmujícím způsobem stává stále trvalejším. Sociálně vyloučení totiž čelí řadě problémů zároveň: nízké kvalifikaci a příjmům, nezaměstnanosti, špatnému bydlení, zdravotnímu stavu, rozpadům rodin a mnoha dalším.

Chudobou či sociálním vyloučením jsou postiženi mnozí z těch nejslabších: 180 000 seniorů nad 65 let a 100 000 dětí do šesti let; celkem přes milion lidí.

Chudoba chudých se prohlubuje zejména v dobách, kdy průměrný příjem sice roste, ale mzdový medián stagnuje (u nás několik let po roce 2007). Zvyšují se ceny toho, bez čeho se nelze obejít: potravin, bydlení či výdajů na zdraví. To znamená, že lidem s nejnižšími příjmy zůstává ještě méně peněz na vybavení domácnosti a další věci. Mnozí každý měsíc končí v minusu.
A chudoba se prodlužuje také vzrůstající zadlužeností. Ta se za poslední dekádu zvýšila o polovinu. Na vině jsou i nebankovní společnosti, které poskytují půjčky za mírně řečeno nevýhodných podmínek. A také praxe exekucí, kvůli nimž si dlužníci půjčují další peníze, čímž se dostávají do dlouhodobě neřešitelné situace. Je třeba připomenout, že více než polovina exekucí – které vymáhanou částku výrazně zvyšují – je vedena pro pohledávky nižší než 10 000 korun, téměř třetina pak pro pohledávky nedosahující ani 2 000 korun. Týká se to především těch nejchudších, pro něž je takřka každý mimořádný výdaj (nákup nového spotřebiče do domácnosti, začátek školního roku) mimo jejich možnosti.
Během deseti let se v České republice zvýšil počet sociálně vyloučených lokalit na dvojnásobek (dnes je jich přes 600). Jedná se o „ghetta“, na něž tak často poukazujeme v souvislosti s přistěhovalci v západní Evropě. Obývají je lidé s výrazně nižší šancí uplatnit se na pracovním trhu, využívat veřejných služeb a smysluplně se účastnit politického rozhodování.
V mnoha případech se výše uvedené týká českých Romů – jejichž integraci je nezbytné považovat za jednu z dlouhodobých priorit celé společnosti, protože tento problém je příslovečnou tikající bombou –, ale zdaleka nejen jich.

Nejdůležitějším z řady klíčů, jimiž musíme tu třináctou komnatu svého společného života otevřít, je vzdělání.

Řešení? Nejdůležitějším z řady klíčů, jimiž musíme tu třináctou komnatu svého společného života otevřít, je vzdělání. Vždyť většina dospělých ve vyloučených lokalitách má nejvýš základní školu. Bez toho, aby český vzdělávací systém poskytl rovné šance na vzdělání všem, se všichni nebudou moci zapojit do společného českého úsilí o větší materiální i duchovní prosperitu. Na nedostatek dlouhodobé strategie a hlavně vážně ustavené snahy naší společnosti sociálně vyloučené postupně integrovat pak doplatíme všichni.
Ty dosud bludné kruhy chudoby a sociální marginalizace musíme přetnout.


Rovnost žen a mužů

Liberální demokracie, k jejímž ideálům se hlásím, je proto liberální, že se v rámci dané společnosti snaží umožnit nejrozličnějším skupinám, aby se na uspořádání veřejného života podílely plnou měrou. Jen tehdy jsou všichni lidé schopni rozvíjet svůj potenciál k vlastnímu i obecnému prospěchu.
Týká se to nejen menších skupin ohrožených sociální marginalizací; postižena může být i většina. A tou jsou v ČR ženy (na 100 mužů z nás připadá 104 žen).
Je zřejmé, že muži a ženy představují v ekonomické úrovni, životním stylu, pracovním uplatnění a dalších oblastech odlišné sociální kategorie.
Průměrná výše mezd žen je o 18 % nižší než mužů a totéž nepřekvapivě platí o starobních důchodech. Mezi vysokoškolskými profesory je pouze 15 % žen, na volebních kandidátkách do Poslanecké sněmovny PČR jsou ženy převážně od 21. místa níže, zatímco muži od pátého místa výše, v dozorčích radách obchodních společností kotovaných na burze je pouhých 7 % žen (druhé nejslabší zastoupení v EU) a tak podobně. Rozdíly jsou také v zaměstnanosti. Rozdíl mezi zaměstnaností mužů a žen se v Česku pohybuje kolem patnácti procentních bodů, což je více, než činí evropský průměr.

Průměrná výše mezd žen je o 18 % nižší než mužů a totéž nepřekvapivě platí o starobních důchodech.

V hodnocení genderové rovnosti Světového ekonomického fóra (2015) obsadila ČR nelichotivé 81. místo, přičemž před námi jsou i Honduras či Ukrajina. Propad zaměstnanosti žen s dětmi do 6 let je ve srovnání s jinými evropskými zeměmi výrazný, a to navzdory tomu, že obecně nemají nižší vzdělání, kvalifikaci či méně ambiciózní přání uplatnit se na pracovním trhu než muži.
Finance z evropských strukturálních fondů jsou k dispozici a v ČR se je daří směřovat na spoustu prospěšných projektů. Jenže je zřejmé, že celá myšlenka rovnosti mezi muži a ženami mnohdy nemá podporu od nejvyšších činitelů, což každou dobrou snahu zadupává do země. Vysocí představitelé naší země by měli víc naslouchat profesionálům a méně podléhat svým často velmi pokrouceným představám.
Překážky zabraňující ženám vstupovat do všech společenských sfér, o něž mají zájem, a v rovné soutěži s muži se v nich prosadit, jsou překážkami v cestě celé společnosti, která si nemůže dovolit mrhat talentem poloviny svých členů.
I tento strategický zájem naší společnosti považuji za nezbytné připomínat a trvale vyžadovat jeho naplňování.


Prosperita nepřijde bez podnikatelů

Prosperita České republiky nestojí a ani do budoucna stát nemůže na velkých zahraničních firmách nebo státní správě. Jsou to malí a střední podnikatelé, kdo vytváří podstatnou část přidané hodnoty v Česku, zaměstnávají dvě třetiny zaměstnanců, jsou hnacím motorem inovací a zajišťují dlouhodobou stabilitu tuzemské ekonomiky. 
Vláda by měla podnikatele všemožně podporovat. Reálně však podpora zůstává na papíře, zatímco opatření, která vstup do podnikání jen komplikují, naopak masově přibývá. Připomeňme z posledních let například kontrolní hlášení, kauce pro obchodníky s pohonnými hmotami či lihovinami, nespočet dalších byrokratických překážek a nových regulací. V takové situaci je až nepochopitelné, že se někdo vzdá jistého místa v korporaci či státní správě a pustí se na tenký led podnikání. 
Nadnárodní společnosti u nás zaměstnávají obrovské množství lidí, za což si zaslouží vděk. Ovšem studie ukazují, že jsme ve stavu, kdy nadpoloviční většina jejich zisku Českou republiku opustí, místo aby zde byla reinvestována a podpořila tak náš budoucí rozvoj. Navíc tyto firmy se sice na celkové produkci Česka podílejí zhruba polovinou, ovšem jejich podíl na hrubé přidané hodnotě je pouze čtvrtinový. To naznačuje spíš přepracovatelský charakter jejich produkce, jinými slovy „montovny“.

Jen ekonomika stojící na maximálně diverzifikované struktuře našich podnikatelů má budoucnost a je odolná vůči hospodářským krizím, které nepochybně opět přijdou.

Nechceme být montovnou nadnárodních korporací napořád. Máme firmy, které patří ke světovým špičkám ve svých oborech. Takové chci dávat za vzor a také důsledně vyžadovat, aby zde měly dobré podmínky pro výzkum, vývoj a obecně zkrátka pro podnikání. Jen ekonomika stojící na maximálně diverzifikované struktuře našich podnikatelů má budoucnost a je odolná vůči hospodářským krizím, které nepochybně opět přijdou. 
Podnikatel není synonymum pro zloděje, jak se stále mnozí domnívají. Je to člověk stojící na vlastních nohách, často dává práci jiným lidem a nebál se jít do rizika. Chci, aby byli podnikatelé takto vnímáni, a věřím, že jako prezident budu schopen k takovému posunu vnímání výrazně přispět.


Dopravní infrastruktura

Během svých setkání s občany ve všech končinách České republiky se ptám: Kdybyste měli vybrat jedinou, tu nejpalčivější svízel, která by to byla? Vždycky obdržím tutéž odpověď: Dopravní spojení.
Českým Budějovicím a Karlovým Varům chybí neproblematické spojení s Prahou, Brnu s Vídní, Ostravě s Opavou, Liberci s Ústím nad Labem a všem chybí spojení Hradce Králové s Olomoucí, které by ulehčilo přetížené dálnici D1 mezi Prahou a Brnem. A podobně nedostatečných spojení je ještě mnohem víc.
Modernita je založena nejen na volném pohybu myšlenek a kapitálu, ale také zboží, a zejména lidí. Virtuální spojení nám ani v internetovém věku nestačí, potřebujeme se setkávat i tváří v tvář.

Je nutné, aby v Česku vznikl jasný dokument, co stát v dopravě chce, proč to chce a jaké jsou priority.

Moderní dopravní infrastruktura, svým způsobem páteř našeho státu, však téměř neexistuje. Nelze se donekonečna vymlouvat na obrovský vnitřní dluh, kterým nás za svých časů zatížila totalita. Je nutné, aby v Česku vznikl jasný dokument, co stát v dopravě chce, proč to chce a jaké jsou priority. Měla by se stanovit pravidla, jak počítat přínosy různých řešení, a tím se řídit. Stavby silnic by neměly být politickým handlem mezi hejtmanem a vládou nebo mezi investorem a vládou. Má být vždy jasné, co má prioritu a proč.
Prioritně by se řešily stavby, které mají pro společnost objektivně největší přínos. Například okruh kolem velkých měst je obecně důležitější než libovolná dálnice. Plán staveb musí počítat také s nutností propojení velkých center a zapomenout nesmíme na propojení s našimi sousedy a dalšími zeměmi Evropské unie.
Tento plán musí zahrnout především evidenci majetku, kterou Ředitelství silnic a dálnic dosud postrádá, stejně jako systém, kterým je třeba státní majetek spravovat a udržovat. Takový plán nemůže zohledňovat momentální rozložení politických sil, ale naopak musí být z vlivu politiků vyňat; nejde jen o to, že dosavadní stav generuje nebezpečí odklánění financí z dotací EU do stranických pokladen. Významné je i to, že evropské dotace jsou čerpány za každou cenu, což mnohdy znamená nedomyšlenou či žádnou projektovou dokumentaci, mizivou kontrolu kvality výstavby a smluvně nedostatečně zakotvené vymáhání záručních oprav. Zadávání takových zakázek mimo státní organizace se jeví jako nefunkční.
Strategie dopravní politiky v ČR se netýká jen dálnic, ale také například železnic, vysokorychlostních tratí a místní dopravy. Tato strategie musí obsahovat nejen plán výstavby, ale i jasný harmonogram jeho plnění, doprovozený sankcemi vůči všem, kteří by je ohrozili.

Významné je i to, že evropské dotace jsou čerpány za každou cenu, což mnohdy znamená nedomyšlenou či žádnou projektovou dokumentaci, mizivou kontrolu kvality výstavby a smluvně nedostatečně zakotvené vymáhání záručních oprav.

Samozřejmě mám na mysli strategii dlouhodobou: plánování staveb musí probíhat v delším časovém horizontu, než je jeden státní rozpočet, tedy jeden rok. Stále totiž trvá stav, kdy Státní fond dopravní infrastruktury nemá dostatečné vlastní příjmy k tomu, aby dlouhodobě plánovat vůbec mohl. Místo toho je z velké části závislý na dotaci ze státního rozpočtu. Není mi například jasné, proč mezi jeho příjmy patří jen zlomek z výnosu spotřební daně z pohonných hmot. Kdyby se podíl z inkasa spotřební daně pro tento fond navýšil, hned by měl fond jistotu vlastních příjmů i do budoucna a mohl by plánovat smysluplněji. Místo toho spotřební daně mizí ve státním rozpočtu a jejich využití je tak závislé na každoroční libovůli politiků.
Dopravní infrastruktura, jedna z našich největších slabin, musí být mezi priority uvažování v dlouhodobé perspektivě rozhodně zahrnuta. I tady chci být ve funkci prezidenta energickým hybatelem potřebných změn.

Je nepochybné, že zájmů České republiky, vyžadujících rovněž dlouhodobé perspektivy a vize, je mnohem více. Pojmenoval jsem však ty, které osobně považuji za klíčové a jimž chci věnovat zvláštní péči.

Jsme zemí, která dokáže být v nejrůznějších oborech v evropské či světové špičce: ve vztahu k počtu obyvatel máme nejvíc knihoven na světě, jednu z nejnižších kojeneckých úmrtností, ve srovnání s jinými znamenitou veřejnou dopravu, excelujeme v kardiochirurgii obecně a v léčení akutního infarktu myokardu zejména, jsme velmocí ve výrobě mikroskopů, tramvají, obráběcích strojů, zdravotnických lůžek, skla, pásových pil, nanovláken a lecčeho jiného.
Není toho málo; máme-li nalézt nové sebevědomí, máme je o co opírat.
Buďme stále sebevědomější, díky tomu své úspěchy rozmnožíme.
Nikdy nezapochybujme o tom, že máme na víc.