Michal Horáček - Z pátera povýšen na bagristu

← Aktuality

Z pátera povýšen na bagristu

11. 09. 2017

Už víc než rok jezdím po celé zemi. Do měst i do těch nejzapadlejších koutů. Všude jsou lidé se svými úzkostmi i touhami. A s příběhy. Vesměs neznámými, i když některé z nich jsou velké. Tohle je příběh Josefa Suchára.

 

V roce 1989 žili ve vesničce Neratov poslední dva stálí obyvatelé. Letité hrázděné domky se rozpadaly. Oblý kopec nad vsí hyzdily ruiny jakési stavby. Už na ni byl vydán demoliční výměr. Viděl jsem ho: kameny nakazuje použít ke zpevnění lesních cest.

 

O nějaký čas později sem přišel páter JOSEF SUCHÁR. Tam, kde ostatní viděli jen zmar a beznaděj, spatřil něco úplně jiného: poutní místo dávných zázraků. „Rozhodl jsem se Neratov oživit,“ řekl mi. „A to za pomoci handicapovaných lidí.“

 

O pětadvacet let později se tu usazují noví obyvatelé. Ve vsi a okolí vytvářejí půvabná díla handicapovaní v několika chráněných dílnách. Do mlh Orlických hor svítí zrekonstruované, bíle omítnuté domy. Je tu znamenitá restaurace. A na kopci znovu ční kostel architekta Alliprandiho, dnes ovšem završený skleněnou střechou. Je přístupný 24 hodin denně. Když se tam zastavíte, ucítíte spojení země a nebe tak silně, že na to nezapomenete.

 

Prosím vás, vezměte děti a jeďte tam. Uvidíte Zázrak nad Čechami.

„Teď jsem bagrista,“ sdělil mi otec Josef na vysvětlenou, proč je v montérkách. „Dělám základy pro pivovar. To víte, musíme další rozvoj z něčeho hradit.“

„Kdy chcete ten pivovar otevřít?“ ptám se.

„Do roka.“

 

Kdyby mi to řekl kdokoli jiný, nevěřil bych. Ale Josefu Suchárovi jsem přikývl: Jasně.

Lidi, kteří dokážou ostatní svými sny i prací nakazit, pro budoucí úspěch Česka potřebujeme víc než cokoli jiného. Jen takové chci o našem státním svátku vyznamenávat ve Vladislavském sále.

 

Michal Horáček