Otázky a odpovědi
- Co považujete za své kompetence a myslíte si, že jsou použitelné pro funkci prezidenta?
Předně jsem vystudovaný sociální antropolog. Sociální znamená společenský, antropologie se soustředí na člověka; je to tedy obor věnující se člověku ve společnosti. A čím jiným by se prezident měl zabývat víc, pozorněji a kompetentněji?
Prezident nemá jinou zbraň nežli slovo. Psané i řečené.
V oboru psaného slova jsem obdržel novinářskou cenu v USA už v roce 1982, psal jsem Dopisy z lásky a nenávisti a další texty pro Mladý svět, eseje na politická témata pro Lidové i Hospodářské noviny a také jsem během 35 let publikoval devět knih v celkovém nákladu přes 300 000 výtisků.
V oboru slova řečeného mám za sebou mnoho let vystupování na nejrůznějších pódiích, a to od vesničky Hrobce (552 obyvatel) po pražskou O2 Arénu (13 000 diváků). Účastnil jsem se mnoha rozhlasových a televizních pořadů, panelových diskusí a přednášel jsem na Univerzitě Karlově a Vysoké škole kreativní komunikace v Praze a na Masarykově univerzitě v Brně.
Mluvím a píšu anglicky, mám státní zkoušku z ruštiny a hovořím i čtu italsky.
Mám za sebou letitou podnikatelskou zkušenost, kdy jsem vedl firmu od skrovných začátků po entitu s miliardovou hodnotou, operující ve třech různých státech. Na rozdíl od těch, kteří říkají, že „pod miliardu nevnímají“, jsem se naučil vnímat i stokoruny a desetikoruny a vážit si jich jako symbolu tvořivé práce. Nikdy jsem se nepodílel na privatizaci, neucházel se o státní zakázky, neobdržel jakoukoli dotaci. Formální ekonomické vzdělání nemám, ale za ekonoma se považuji, protože umím hospodařit – chápu totiž ekonomii především jako umění hospodařit.
Jako předseda představenstva společnosti se 3500 zaměstnanci jsem si také osvojil schopnost pracovat s lidmi, řídit a kontrolovat jejich pracovní činnost. A v neposlední řadě rozeznávat ty nejschopnější a poskytovat jim příležitosti k dalšímu uplatnění.
Absolvoval jsem American Studies ve Spojených státech a mám o tamním životě i institucích rozsáhlý přehled. Kromě toho jsem procestoval svět od Aljašky po Nový Zéland, od Peru po Kambodžu a z antropologického zájmu se věnoval zejména Africe. Mám blízko také k Francii, kterou jsem mnohokrát navštívil a kde už více než čtyřicet let žije má sestra i její děti a vnuci.
Za výraznou kompetenci považuji i svou uměleckou tvorbu, tedy básně a písně. A to nejen proto, že písňová alba, na nichž jsem se podílel jako textař a producent, získala ocenění za Album roku, DVD roku či Píseň roku celkem devětkrát ve čtyřech dekádách. Ale zejména kvůli tomu, že taková tvorba vyžaduje znalost lidských úzkostí i tužeb, kterou jsem čerpal nepřetržitým stykem s lidmi po všech místech naší vlasti. Příběhy mých písní jsou hlavně příběhy Čechů, k nimž jsem vždycky mluvil o české zkušenosti česky.
Kromě uvedených kompetencí, které mohu doložit, si dovolím uvést ještě jednu, vnímanou subjektivně: Jako soudce věří v intenci a princip spravedlnosti, věřím v intenci a princip pravdy. Věřím, že pravda vítězí.
Zda jsou ty vyjmenované kompetence pro výkon české prezidentské funkce dostatečné, to ovšem mohou posoudit pouze voliči.
- Máte nějaké zkušenosti v politice?
V roce 1989 jsem spoluzaložil iniciativu Most.
Za cíl měla zprostředkování dialogu mezi nezávislými občanskými iniciativami a tehdejší federální vládou ČSSR. Vytčeného úkolu dostála; během listopadové revoluce se představitelé Občanského fóra sešli na úřadu vlády s premiérem Adamcem. Efektivním jednáním bylo potlačeno nebezpečí násilných střetů a revoluce byla posléze nazvána sametovou.
Během revoluce jsem se také intenzivně účastnil práce v krizovém štábu Občanského fóra. Z mé iniciativy se jediným předmětem generální stávky z 25. listopadu 1989 stal požadavek na zrušení ústavního článku 6, který garantoval Komunistické straně Československa „vedoucí úlohu ve společnosti“.
V OF jsem také inicioval dopis generálnímu tajemníkovi Komunistické strany Sovětského svazu Michailu S. Gorbačovovi, jímž byl vyzván k tomu, aby SSSR invazi vojsk Varšavské smlouvy do ČSSR z roku 1968 nazval invazí a své ozbrojené síly z našeho území stáhl.
Byl jsem také hlavním autorem dokumentu, jehož prostřednictvím nominovalo Občanské fórum Václava Havla na funkci prezidenta republiky.
Později jsem politické dění obsáhle komentoval v novinových esejích. Ty byly publikovány zejména v Lidových a Hospodářských novinách. Výbory z těchto textů vyšly v knižní podobě, obě knihy se staly bestsellery.
Angažovanosti v politických strukturách jsem se záměrně vyhýbal. Nikdy jsem nebyl členem žádné strany, na žádnou politickou funkci jsem nekandidoval. A to ani v případě Liberálně-ekologické strany, kde jsem byl pouze jedním z přispěvatelů k textu jejího programu. Neměl jsem tedy a nemám žádné politické spojence a žádné protivníky. Neúčastnil jsem se rozhodování o podobě privatizace, natož jejího uskutečňování. Nepodílel jsem se na opoziční smlouvě, na rozdělování evropských dotací ani na jiných politických aktech. Proto nikdy nemohu čelit žádným obviněním, která – ať právem nebo neprávem – účast na politickém provozu nevyhnutelně přináší. Nejsem vydíratelný.
Podobně jako v roce 1989 jsem ovšem dospěl roku 2016 k názoru, že napětí ve společnosti hrozí přerůst snesitelnou míru. A také že ukotvení České republiky ve spojeneckých vazbách euroatlantického prostoru je působením českých prezidentů v posledních letech vážně ohrožováno. Ve snaze zmíněná nebezpečí eliminovat jsem se rozhodl do aktivní politiky znovu vstoupit a na funkci prezidenta republiky ohlásil vlastní kandidaturu.
- Máte nějaké politické vzory?
Každá doba je jiná, čelí jiným výzvám a odehrává se na jiném společenském půdorysu. Proto je obtížné se k určitému vzoru přihlásit bez výhrad. Obecně ale mohu říci, že mě trvale inspiruje úcta Marka Aurelia k myšlenkám, které dobu přesahují, chladná rozvaha Iejasu Tokugawy, vize a rozhodnost Lincolnova, Churchillova a Masarykova či soustředěná vytrvalost Konráda Adenauera.
Toho, kdo na mne zapůsobil nejsilněji, bych ale chtěl zmínit zvlášť: českého knížete Vladislava Jindřicha.
V noci na 6. prosince 1197 stál v čele vojska, které mělo početní i strategické výhody oproti soupeřům, v jejichž čele stál panovníkův bratr Přemysl Otakar. Schylovalo se k dalšímu boji Čechů mezi Čechy, který už déle než století zemi rozděloval a tím katastrofálně oslaboval. Tehdy však panující kníže vyšel bratru vstříc beze zbraně a nabídl polibek smíření. A k úžasu všech se své moci v Otakarův prospěch vzdal.
První dědičný český král Přemysl Otakar, opřený o podporu Vladislava, pána Moravy, pak mohl zahájit velké století, během něhož jednotná a sílící země získala na prosperitě a na respektu ostatních.
Často si připomínám, že síla naší země vyprýštila ze síly jednoho muže, schopného nadřadit české smíření nad osobní zájem.
- Byl jste v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století součástí nelegálního hráčského prostředí?
Nelegálního ne. Zákon zakazující hry byl zrušen v roce 1964, poté se kdokoli mohl sázet s kýmkoli o cokoli.
Hráčem jsem ovšem byl, však jsem o tom napsal několik knih. Téma jsem dokonce pojednal v disertační práci s podtitulem „Etnografická rekonstrukce radikální alternativy v období reálného socialismu“.
Přesně taková byla v těch letech má životní volba: nechtěl jsem se podílet na „budování socialismu“ – nikdy jsem nebyl svazákem, komunistou, natož agentem Státní bezpečnosti – a kariérního postupu v rámci okupačními silami a místními komunisty „normalizované“ společnosti jsem se záměrně vzdal.
Hráčská zkušenost mi mnoho vzala, ale i dala:
Osvojil jsem si schopnost utvářet si názor a ten pak zastávat – to je samotnou podstatou sázky.
Naučil jsem se v případě výhry halasně netriumfovat a v případě prohry nenaříkat.
Získal jsem úctu k pravidlům, a to i v případě, že jsou nepsaná.
Jsem přesvědčený, že všechny tři zmíněné principy jsou důležité nejen pro život jednotlivce, ale také společnosti, která se chce považovat za kultivovanou. Rozhodně je hodlám aktivně zastávat i v širokém veřejném prostoru.
- Jak jste financoval svůj podíl při založení Fortuny?
V roce 1990 jsem neměl vůbec žádné prostředky, stál jsem však před nutností složit za svůj čtvrtinový podíl cca 175 000 korun, což tehdy byla suma velmi vysoká.
Naštěstí jsem právě tehdy dopsal knihu Jak pukaly ledy, deníkový záznam své účasti v sametové revoluci. Byl to bestseller, desetitisíce výtisků se prodaly dříve, než nastala splatnost faktur za jejich výrobu. Zakrátko jsem jako nakladatel vydal i knihu Polojasno svého kolegy z Mladého světa a člena parlamentní komise pro vyšetřování událostí 17. listopadu Václava Bartušky. Té se posléze prodalo téměř 200 000 kusů. Svou investici do založení firmy jsem tedy mohl složit bez problémů.
- Inicioval jste zákonč. 202/1990 „O loteriích a jiných podobných hrách“ ?
Rozhodně ne. Přijetí jakéhokoli zákona vyžaduje dlouhou přípravu a patřičný legislativní proces. Zkrátit ho na několik měsíců je nemožné, i kdybych po tom snad toužil a uměl pro to něco dělat, což jsem neuměl a ani nezkoušel. Každopádně je prokazatelné, že celý proces se rozběhl dávno před listopadem 1989. Hlavním důvodem bylo, že stát potřeboval valuty, tedy příjmy v tvrdých západních měnách; plánoval hlavně provoz kasin pro západní hosty československých hotelů.
Zákon obsahoval také ustanovení o kursových sázkách. Ovšem i kursové sázky stát, prostřednictvím Státního závodiště Praha, dávno provozoval. Lze si to ověřit i v tehdejších dostihových programech. Fortuna o jejich provozování požádala. Ministerstvo financí nás vyzvalo, abychom k žádosti přiložili Herní plán. Potíž byla v tom, že úředníci příslušného oddělení – a s nikým jiným jsme nekomunikovali – ovládali právní jazyk, ale sázkám nerozuměli. My právní jazyk neuměli, ale předmětu své žádosti ano, však jsem o tom napsal dvě v ČSSR publikované knihy. Nakonec jsme ten Herní plán – vlak s mnoha všelijak propojenými vagónky – přece jen dotvořili a jeho principy jsou součástí sféry kursových sázek dodnes.
Snad bych ještě poznamenal, že tu práci jsme odvedli nejen pro Fortunu, ale obecně pro kohokoli, ti další přišli k hotovému, stačilo si náš HP koupit. Během pár let vzniklo u nás mnoho sázkových kanceláří, tuším nejméně 17.
- Proč jste prodal Fortunu?
Protože jsem měl už dost peněz jako nástrojů. Přicházely navíc automaty, a to jsem nechtěl. Proti tomu jsem vždycky vystupoval. Nikdy bych děti neuhodil, ale kdyby hodily korunu do automatu, tak to bych je přes ruku asi pleskl.
V tomhle je ovšem trocha ironie: v roce 2003 jsme otevřeli investičně nákladný prostor v Praze U Nováků. Přenášeli jsme tam dostihy, hlavně z Anglie, a sázelo se na ně. Ale půlka prostor byla prázdná, a tak kolegové přišli s přáním instalovat tam elektronickou ruletu. Na to Fortuna povolení neměla, a tak založila dceřinku nazvanou El Rancho. Kolegové přišli zas: dejme tam i automaty. To jsem zásadně nechtěl, tehdy se začal rodit prodej Fortuny. Trval skoro dva roky, uzavřel se v prosinci 2004. Součástí našeho vzájemného vyrovnání bylo, že jeden kolega si vzal to El Rancho, že tam budou i automaty. Žádal mě, abych mu tam nějaký čas zůstal ve statutárním orgánu. Na pár měsíců jsem na to kývl, jako cena za to, že se Fortuna prodala a automaty neprovozovala, mi to přišlo přijatelné. Jsem šťastný, že ani noví vlastníci automaty nikdy neprovozovali a dosud neprovozují.
- Věnujete se pomoci těm méně šťastným, charitě?
Už víc než čtvrt století. Je to pro mne mimořádně důležité. Už když jsem po revoluci psal druhou řadu Dopisů z lásky a nenávisti, věnoval jsem na takové účely všechny své honoráře. Současně, jako CEO Fortuny, jsem podepsal převod financí na nejrůznější dobré účely (spinální jednotky, pracoviště prof. Pafka, časopis Tvar, konto Bariéry a stovky dalších), nejméně 400 milionů korun. Pro Fortunu to ovšem byla povinnost, vyplývající ze zákona; přesto jsem se s tímto prostředím dobře seznámil.
Jako soukromník, samozřejmě v odpovídající míře, v této činnosti pokračuji. Má asistence potřebným má nejrůznější podoby, vesměs ale preferuji pomoc lidem, kteří si sami pomoci nemohou. Děvčátku, trpícímu dětskou mozkovou obrnou, jsem místo sbírání víček, k němuž se jeho rodiče obrátili, věnoval z každého CD Český kalendář určitou částku. Inicioval jsem také darem 100 000 korun z vyhrané sázky Běh pro Paraple, který se od té doby konal už sedmnáctkrát a přinesl handicapovaným zajímavé částky. Každý rok také pořádáme benefiční koncerty, například pro Českou alzheimerovskou společnost a podobně. Celkem se od mého odchodu z Fortuny jedná o částku v řádu vyšším než jednotky milionů korun.
Podrobněji bych o své podpoře už mluvit nechtěl, je to vztah mezi mnou a potřebnými a na odiv jsem jej nikdy nestavěl.
- Proč žijete v malém severočeském městě?
Protože jsem si takový život po pečlivém uvážení vybral. V Roudnici nad Labem mám blíž k lidem a k jejich skutečným životům, které zabarvují i ten můj. A pak: ční tu nad námi ten Říp, magický pro všechna pokolení Čechů. Považuji to za zvláštní privilegium; chci tu nejen žít, ale i umřít.
- Je pravda to, co uvedl bulvární tisk: že jste po rozchodu „vyhnal svou ženu z domu její rodiny“?
Není. V Roudnici nad Labem jsme spolu s Rut rekonstruovali dva domy, vzdálené asi 200 metrů od sebe. Když jsme se rozcházeli, Rut si vybrala tu cennější z obou staveb, funkcionalistickou vilu s rozlehlou zahradou. Mezi našimi domy je několik zahrad, ale žádný plot. Rut je znovu provdaná, já znovu ženatý, ale přáteli jsme pořád.
- Jak jste si vybíral své spolupracovníky pro prezidentskou kampaň?
Pečlivě. Rozumem, ale taky srdcem. Chytrých Čechů, kteří nejsou malověrní a na české budoucnosti jim záleží, je hodně. Některé znám osobně, jiné jen virtuálně, ale v obou případech už léta. Obrátil jsem se na ně s otázkou: „Myslíte si, že by má kandidatura měla smysl? Pokud ano – proč?“
Jeden z těch, které jsem si nakonec vybral: Člověk, co má dobré vzdělání, za sebou už pěkné tvůrčí činy, je mladý (32 let), žije na Moravě... ale hlavně mi řekl: „Když pan prezident 17. listopadu zabral místo, kde se tradičně scházejí studenti, jel jsem se tam podívat, protože jsem pořád nevěřil, že je to vůbec možné. Bylo. Postavil se na tom místě, které je důležité nejen pro studenty, ale i pro všechny, co v něco věřili a byli ochotní pro to hodně obětovat. A postavil se tam nejen pod nápis ‚Ať žije Zeman‘, ale hlavně vedle pana Konvičky… a já, i když mívám svalnaté řeči a vážím přes metrák, jsem se z toho najednou prostě rozbrečel. A řekl jsem si, že pro sebe i pro malého syna chci v čele našeho státu jinak smýšlející osobnost. Vy máte, myslím, sílu na to, abyste moje přání uskutečnil, a já vám proto pomůžu.“