Michal Horáček - Horáček v Hořicích: tabuizace paliativní péče musí přestat

← Aktuality

Horáček v Hořicích: tabuizace paliativní péče musí přestat

09. 06. 2017

Paliativní péče se týká nás všech. Proto se kandidát na prezidenta Michal Horáček v Hořicích vypravil do místního Domácího hospicu Duha, který pomáhá rodinám, které na sebe převezmou péči o umírajícího nemocného v domácím prostředí. „Nechápu, že tak zásadní oblast může být tak stranou zájmu veřejnosti i veřejných činitelů. Týká se to nás všech a je to jedno z témat, která bych rád do veřejného prostoru vnesl,“ řekl Horáček.

Česká populace stárne. Není to naše unikum, s totožným problémem se potýká prakticky celý vyspělý svět. Kandidát na prezidenta Michal Horáček se proto rozhodl věnovat tomuto fenoménu větší pozornost a prostřednictvím svých cest do regionů a dalším svým veřejným působením obracet k tomuto tématu pozornost veřejnosti.
Jedním z nejvíce opomíjených a ve společnost často tabuizovaných témat je oblast paliativní péče, tedy péče o umírající. Horáček si proto do svého týmu poradců vzal paní Moniku Markovou, která založila hospic v Litoměřicích. Zároveň se snaží navštívit tato zařízení po celé zemi, aby maximálně pochopil problematiku a poznal se s lidmi, kteří se tomuto tématu věnují.
Další zastávkou byl Domácí hospic Duha v Hořicích na Královéhradecku. Na Horáčka zde čekal celý tým pod vedením vedoucí a vrchní sestry v jedné osobě Jany Sieberové, která je zároveň zakladatelkou tohoto zařízení, a jejího manžela Pavla Siebera, který je lékařem a předsedou sdružení.

 

Nezájem lékařů o pacienty

 

„Moje cesta k paliativní péči nebyla jednoduchá ani krátká,“ začíná vyprávět svůj příběh Jana Sieberová, někdejší zdravotní sestra na ARO, kde pracovala 25 let života od roku 1984 a téměř denně se tak potkávala se smrtí. „Zdravotnictví po revoluci prošlo obrovskou proměnou. Přístroje jsou moderní, interiéry nemocnic barevné a příjemné. Jenže v oblasti umírání se toho změnilo jen minimum. Umíráme obklopeni přístroji, které monitorují naše životní funkce. Každou chvíli někdo neosobně vstoupí do pokoje, doplní léky a zapíše nějaké údaje. Co se ale odehrává na pokojích umírajících lidí? Jaké mají touhy a přání? O čem s námi chtějí hovořit?“ popisuje šéfka hospicu myšlenky, které ji nakonec přiměly, aby v roce 2008 ve 44 letech opustila nemocnici a vydala se na nejistou cestu do neznáma, na jejímž konci měl být domácí hospic.
Rozhodnutí nepřišlo ze dne na den, naopak na rozhodující okamžik čekala řadu let. „Přišlo to jedno páteční odpoledne. Lékař, který byl hlavním operatérem, během plánovaného operačního programu odešel na hodinu anglického jazyka. Zůstala jsem na operačním sále sama s mladou ženou, které měl být vyoperován zhoubný nádor jazyka. Plakala strachem a vyprávěla mi, že se bojí smrti. Že má doma dvě malé děti a že ji manžel opustil, když jí po chemoterapii vypadaly vlasy. To byla možná nejdůležitější hodina v mém životě. Následně jsem v nemocnici dala výpověď a vrhla se na zakládání Domácího hospicu Duha v Hořicích,“ vypráví Sieberová.

 

„Doprovodili jsme přes 200 lidí…“

 

Začátky v roce 2008 nebyly jednoduché. Oblast paliativní péče nemá kvalitní legislativní ošetření ani v současnosti, natož v tehdejší době. Zdravotní sestra navíc z logiky věci neměla zkušenosti s tvorbou stanov a dalšími byrokratickými procedurami. Sdružení nakonec založila na Ministerstvu vnitra a formalitám bylo učiněno za dost. „Jenže jsem samozřejmě neměla peníze. Takže přišel další krok, a tím bylo shánění sponzorů. Naštěstí jsem měla úspěch hned zkraje, a navíc pomohla solidarita nespočtu lidí. Například řemeslníci, kteří zde dělali rekonstrukci, pochopili, jak potřebné zařízení to je, a vzdali se honoráře,“ vzpomíná vrchní sestra.
Ostatně s penězi to hospic nemá snadné dodnes. Stát sice na provoz přispívá, ale dotace pokryjí jen malou část rozpočtu. „Od ministerstva práce a sociálních věcí dostaneme ročně kolem půl milionu korun. Celkem je náš rozpočet kolem 3,5 milionu korun, takže většinu pokrýváme z darů od fyzických osob i firem. Někteří studenti třeba pošlou padesát korun, někdo jiný pošle patnáct tisíc. Vděční jsme za každou korunu, protože skutečně každá je potřebná,“ říká Pavla Sieber.

 

Za každým člověkem je příběh

 

Nicméně k dnešní podobě hospicu vedla dlouhá cesta. Prvním pacientem byla kamarádka Jany Sieberové, která onemocněla rakovinou plic. „Od té doby jsme doprovodili přes 200 lidí. Jistě, nevypadá to jako velké číslo. Ale za každým jedním člověkem je nějaký příběh,“ vysvětluje Sieberová.
Horáček během návštěvy opět zdůraznil důležitost paliativní péče. „Podle mnoha průzkumů máme velmi dobré zdravotnictví, ale paliativní péče je oblast, kterou musíme v 21. století zásadním způsobem zlepšit. Co jsem četl, tak 85 procent lidí by chtělo umřít doma, jenže se to podaří asi pěti procentům z nich. Umírání a vše s ním spojené patří v naší zemi k tabuizovaným tématům, což je špatně. Pokud se o něm nedozvíme více, nikdy nedojde k nápravě. Je to jedno z mnoha témat, na která bych v případě, že budu zvolen za prezidenta, chtěl poukazovat a vnášet je do veřejného prostoru,“ řekl při prohlídce prostor hospicu Horáček.
Domácí hospic Duha se dnes specializuje na všestrannou podporu rodin, které na sebe převezmou péči o umírajícího nemocného v domácím prostředí. Díky jejich pomoci může těžce nemocný člen rodiny prožít konec života doma, mezi svými blízkými. Pomáhají se zvládáním bolesti, péče o nemocného a disponují i velkým množstvím specializovaných zdravotnických pomůcek.
Michal Horáček v Hořicích kromě Hospicu navštívil i další důležitá místa. Opět nevynechal místní radnici a samozřejmě v Hořicích lze těžko minout hořické trubičky, které tam vyrábí hned několik firem. Závěr dne jako vždy patřil besedě s občany, na kterou přišly desítky lidí.