Strážce plamene
(Petr Hapka / Michal Horáček) "Jste v tom po krk, i když nevinně,"informovala mě věštkyně.
"Ať to prosím pána neleká,
ale kdosi jede z daleka.
Vidím ženu, jak se blíží tmou.
Dlaně horké, hlavu ohnivou.
No a vám je zřejmě souzené
Stát se Strážcem toho plamene."
"Žertujete jaksi třeskutě.
Tady máte, já jdu na kutě,"
Řekl jsem jí, dávno odevzdán
Nevyhnutelnosti chladných rán.
Než mě ale k ránu objal chlad,
Zkoušel jsem si do tmy malovat
Ženské tělo, lehce schoulené
Vedle Strážce svého plamene.
Jak mě svírá úsvit z ocele,
Nepozvána vchází neděle
A já dávám ruce za hlavu,
Plnou názvů měst a přístavů.
Žije v Čechách ? Nebo v zámoří ?
Odkud přijde ? Kdy se rozhoří
Oheň, který vede ztracené ?
Ptám se právem Strážce plamene.
Vrabci, který hopsá po římse,
Zdá se, že už brzy zblázním se.
Proto na něj křiknu z plných plic:
"Kratochvíle z pouti, a nic víc !"
Kdo by věřil, že se blíží tmou
Zrovna sem ta s hlavou ohnivou ?
A že právě mně je souzené
Stát se Strážcem toho plamene ?
Jak mě ale k ránu objal chlad,
Zkoušel jsem si do tmy malovat.