Díkůvzdání
(Petr Hapka / Michal Horáček) Zas ve všech oknech zapalujiObvyklých jednadvacet svic.
Zas listy čistým nebem plují,
Jen žádný anděl. Nikde nic.
A přesto je noc znovu krásná
Podivuhodným příslibem:
Touha se snáší z čistajasna.
Jak ty jsi tehdy slétla sem.
V houslovém futrálu plamenný meč,
Řekla's mi: "Pokorně klekni, a kleč!
Zpívej mi píseň a oslav mě v ní.
Přišla jsem pro tvoje
Díkůvzdání.
Tvůj hlas měl slabý přízvuk zvonů,
Hlas tichý jako svítiplyn.
Chtěl jsem říct: "Já v něm neutonu!",
Když políbil jsem lem tvých džín.
Jenže ty, po ruce plamenný meč,
V té chvíli řekla's mi "A teď mě svleč!
Tu je má svatozář, svlékneš mě z ní
A přitom odříkáš
Díkůvzdání."
A tak jsem vztáhl hrubé dlaně
na jemnou kůži anděla.
A bolest přišla nečekaně.
A stejně náhle zmizela.
Tehdy se ze mě stal plamenný meč.
A ty jsi vykřikla. Vykřikla: "Svěč!
Ze všech sil zakřič, ať do nebe zní
Nejstarší ze starých
Díkůvzdání.
Slíbila's zůstat do té doby,
Než sundají mi obvazy.
Vzala's mi však i ze zdí skoby.
I fotku s dědou na hrázi.
V pelesti vrub, kde stál plamenný meč.
Namísto "Sbohem" spíš tak trochu "Heč!"
A přesto neřeknu po zbytek dní
Nic, co by nebylo
Díkůvzdání.