Stín stíhá stín
(Petr Hapka / Michal Horáček) Je skoro půlšestý ráno - znovu nastává ta chvíle
kdy musím vstát
a začít hledat hřeben, boty čaj a brýle.
Ty ovšem především,
neboť venku se zatím valem chýlí
k velkému seriálu.
Já očekávám další díly.
Stín stíhá stín
v závratném panoptiku podzimního rána.
Stín stíhá stín,
úsvit rozkročil se jako slavobrána
nad tím vším.
Otvírám lóži,
kterou je mé okno v druhém mezzaninu
a hledím na scénu,
již kdosi pojal celou v barvě cínu.
Přemítám, kde se skrývá
třeba světle žlutá nebo bílá -
a támhle pod deštníkem
jde možná slabost, možná síla.
Stín stíhá stín
v závratném panoptiku podzimního rána.
Stín stíhá stín,
úsvit rozkročil se jako slavobrána
nad tím vším.
Šest klobouků
se sune napříč jízdní dráhou.
Šest klobouků
v šest nula nula chvátá Prahou.
Nač asi pod krempami
myslí ti mí tajuplní známí?
Na všechno, nebo na nic...
Nebo snad na boky stejné dámy?
Stín stíhá stín
v závratném panoptiku podzimního rána.
Stín stíhá stín,
úsvit rozkročil se jako slavobrána
nad tím vším.
Tak už je půl
sedmý. Světlo rázně cuklo drapérií.
Proč chtít znát příliš?
Z čaje začne stoupat pára - v ní se skryji
před tím vším.