Cestopisy

Motýlí lidé Afriky

Úbočím hory Nyiru vede cesta. Lidé po ní nechodí jen nějakých pět set nebo tisíc, nýbrž dobrých padesát tisíc let. Dost možná je těch roků na tři milióny, počítají se od toho okamžiku, kdy se člověk poprvé vzpřímil a začal chůzi po současném způsobu provozovat; kosterní pozůstatky svých nejdávnějších předků nalezli moderní vědci právě ve zdejším okolí.
I ta nejprvnější z lidských bytostí našla ovšem tuhle cestu už prošlapanou. Vytyčili ji sloni, tehdy i dnes nejbystřejší z pohorských poutníků. Příhodně ji lemují dužnaté sansevierie, přezdívané sloní žvýkačka.
Nejstarší cestu světa stíní accacia totalis vyhlížející jako stůl, zeleně prostřený ptákům. Kdo by to necítil jako privilegium: usednout na kraji takové cesty do takového stínu a vnímat Afriku? Z hory Nyiru dnes uvidíte to, co byste viděli před staletími – savanu krytou řídkou trávou a zdobenou houževnatými, samotářskými stromy. Budete-li se však dívat pozorně a trpělivě, možná zahlédnete velké barevné motýly. Rudá v zeleni, rudá v zeleni... pak zas jen zeleň. Zahlédli jste je opravdu? V místním jazyce maa se nazývají samburu. Slovo pro motýla a současně pro národ, který je tu domovem.

Máte-li terénní auto, tři čtyři rezervní pneumatiky, odolnost vůči otřesům a krapet štěstí, dostanete se do Maralalu následujícího dne poté, co jste vyjeli z hlavního keňského města Nairobi. Maralal je správním střediskem oblasti a poznáte jej podle toho, že po úspěchu knihy a filmu Bílá Masajka (o švýcarské butikářce, která se zamiluje do samburského bojovníka) vysedávají v jeho bizarních barech evropské blondýny, kouří dlouhé cigarety a a očekávají podobnou zkušenost. Mnoho hodin jízdy dále na sever leží Baragoi, tam ovšem nenajdete ani bary, ani elektřinu a kanalizaci. Voda tam neteče. Teprve nedávno naučil nedaleko usedlý skotský protestantský pastor Steve místní obyvatele zapřahat do vozíku osly a ze vzdálených studní vodu přivážet; předtím ji nosily ženy.
Z Baragoi na sever se jede dobře, místo děravých silnic využíváte dokonale rovných koryt řek, měnících se ve skutečné řeky jen v období dešťů. Dřív nebo později narazíte i na samburskou osadu.
Té se říká boma; je to několik chýší obehnaných trnitou ohradou a zpravidla obývaných jednou širší rodinou. Nekreslete si ten nález do mapy, vrátíte-li se na stejné místo po roce, bomu už tam nejspíš nenajdete a její obyvatele určitě ne. Jak říkám, Samburové jsou motýli.

Pokud budete chtít motýla navštívit, doporučuji obrátit se na toho, komu motýl důvěřuje. V tomto kraji je to Mama Oloirien.
Široko daleko jediná bílá žena má v dokumentech zaneseno jméno Emma, dávno však patří spíš mezi Sambury. Ti ji vysoko ve srázu své posvátné hory dovolili - a z kamení a dřeva olivovníku vlastnoručně pomohli - postavit usedlost. Ta dostala jméno podle prudce jedovaté (není znám protijed), ale podivuhodné krásné rostliny Desert Rose (pouštní růže, adenum obesum). Přespal jsem už leckde, ale Desert Rose... nemá srovnání. Kolem ní šumí chladná a křišťálově čirá bystřina v kamenném korytě úzkém a hladkém jako tobogan, zklidňuje se v tůňkách a pak vyráží dál; hnízdí tu ptáci modří jak oči andělů a za nocí zpívá ovocný netopýr. Za těch nocí, kdy na čistém nebi uvidíte tolik hvězd jako nikde jinde. Skrytá v posledním koutě dávného, zapomenutého světa je Desert Rose něco jako Shangri-La Afriky, mnohem spíš sen než skutečnost. Nemyslím, že se z toho snu budete chtít probudit a jsem si jistý, že i kdybyste nakrásně chtěli, nadosmrti to úplně nedokážete. Proti Desert Rose opravdu není protijed.
Příchod Mamy Oloirien byl Samburům znám dávno předem. Z hvězd jej vyrozuměl kouzelník a rádce v zapeklitých otázkách budoucnosti, zvaný laibon. Ten má hodně práce, neboť jako všude, i tady je život plný vzrušujících otázek. Sídlí kdesi na opačné straně kopce; usuzuji, že pro afrického věštce je svah osvědčeným místem, protože i všechny tři vrcholy vůbec nejposvátnější hory, Mount Kenya, jsou pojmenovány po zvlášť zasloužilých laibonech.
Mamu Oloirien, ačkoli tehdy byla pouhou Emmou, hvězdy doporučily. Spory vznikly jen o to, kam Desert Rose umístit, protože na takové hoře jakou je Nyiru má svůj tajuplný význam kdejaký kámen. Původně zvolené místo navštívil laibon, zjistil, že je příliš blízko sykomoře, pod níž jednou za patnáct let přenocují účastníci důležitého přechodového rituálu a projekt zatrhl. Šel jsem si pod ten strom, starý přes pět set let, sednout a dal laibonovi za pravdu; rušit přemítání Jeho Starobylosti by moudré nebylo. Odcházel jsem po špičkách.
Odešla tehdy i Emma – na místo u kamenného toboganu. Tam už se nějaký ten pokřik snese, co jen paměť sahá se po něm Samburové klouzají. Při zahájení stavby Emma společně s nimi zapálila vatru z kmene divoké olivy (olea chrysophylla), jíž se tu říká oloirien. Když pak porodila syna, dala mu stejné jméno. Vzpomíná, jak s novorozenětem stála na místě budoucího vchodu do budoucího domu, promočená kozím mlékem. Samburské ženy přicházely jedna za druhou a tím mlékem oba polévaly, ať se jí i klukovi vede. Oloirienovi se vedlo, dnes studuje v Nairobi. Vedlo se i Emmě, teď už Mamě Oloirion; společně se Sambury Desert Rose (desertrose.com) dokončila. Zabrala ta práce dobrých deset let.

Jen díky doporučení Mamy Oloirion jsem se konečně se Sambury potkal. Čekali hluboko pod horou, v ohbí vyschlého řečiště. Svalnatí, šlachovití, štíhlí, s kratičkými vlasy krášlenými rudou hennou, do pasu zahalení v červených a zelených látkách a na zápěstí a na hrudi zdobení bláznivě barevnými náramky a náhrdelníky vystoupili zpoza stromů jako z paralelního světa, který lze otevřít jen tajným heslem. Nejvíce si cenili květin ve svých čelenkách – občas sáhli po krátkých mečích u pasu, ale to jen proto, že na pochvách měli připevněné zrcátko, do něhož starostlivě hleděli a zjišťovali, zda se jim ty čelenky nějak nepomuchlaly.
Cenili si i svých velbloudů. Přesto mě na jednoho usadili a pak zvíře obezřetně vedli stranou nízkých větví trnitých akácií. Vesele přitom rozprávěli, slunce se těšilo z krásy jejich šperků i mládí, a tak cesta pěkně ubíhala. Netrvalo ani hodinku a dorazili jsme k bomě.
Nomádi stavějí svá obydlí podobně jako se strojí: nalehko. Je to výhradně ženská starost. Ženy nalámou větve a spletou je v kostru, ženy nanosí bláto a trus na střechu, ženy vytvoří interiér. Je to spíš stan než chýše, stát se tam nedá. Ale sedět ano a povídat si taky.
Povídám si s hostitelem a jeho kamarádem. První se jmenuje Přináší domů bohatství, druhý Nádobka na šňupavý tabák. Mluvím anglicky, Přináší domů bohatství se tu řeč naučil u jakéhosi protestantského kazatele. Důležité je vědět, co se v konverzaci sluší a patří. Mám štěstí, že Mama Oloirien mi to prozíravě vštípila.

„Vůči cizím jsou Samburové nedůvěřiví,“ uvedla mě do situace. „Slovo ‚Vítejte‘ nemají ve slovníku, maximálně vám řeknou ‚Soha !‘“
„To znamená..?“ ptám se.
„No, to se těžko překládá. Nejspíš něco jako ‚Bacha na mě!‘ Respektují málokoho. Snad jen některé kusy dobytka.“
„Mám se tedy ptát na dobytek?“
„To bude nezbytné. Řeknu vám, co se tu stalo. Žili dva kamarádi, pásli spolu stáda. Pak se oběma začal horšit zrak. Nakonec tak kolem třicítky oslepli dočista. Pást už nemohli, a tak spolu sedávali, vyprávěli si a čekali, jestli zas neprohlédnou. Trvalo to pět let, deset, pětadvacet. Ve finále se v kraji objevila pojízdná klinika italských katolických misionářů. Ti zjistili, že v obou případech jde o šedý zákal, chlapy operovali a oběma zrak vrátili. Když se Samburové na sebe podívali, řekli jeden druhému: ‚No tohle, to bych neřek‘, že jsi tak starej a sešlej. Vypadáš příšerně !‘ Byli z toho celí přepadlí, ale pak se šli podívat na stáda, která jim celá ta léta hlídaly jejich děti. A rázem na vrásky a ohnutá záda zapomněli, protože ta stáda byla zdravá a početná, takže jejich život byl očividně vrcholně úspěšný a tak krásný, že krásnější si ani přát nemohli.“

„Jak se vede vašim stádům?“ ptám se svých hostitelů v bomě.
„Jak se vede tvým stádům?“ říká Přináší domů bohatství.
Uvědomuji si, že tady to není otázka, ale pozdrav na způsob amerického „How are you?“ Pokračuji tedy: „Kolik máte koz?“ a oba mi to obšírně sdělují a Nádobka na šňupavý tabák upozorňuje, že má před chýší tři čtyřdenní kůzlata, čipery.
Trvá to hodnou chvíli, než vytuším, že je možné načít i jiné téma. Mluvím o posvátné sykomoře a ptám se na ceremonii, během níž Samburové rituálně umírají a vzápětí se rodí jako nové bytosti. Přináší domů bohatství i Nádobka na šňupavý tabák jí spolu se všemi svými mužskými vrstevníky prošli vloni.
Kdysi se z dětí stali chlapci prostřednictvím společného rituálu obřízky. Jako při porodu, i v tomto případě je pro zrození nové bytosti nutno prolít krev. Uplyne ještě mnoho let (jejich počet stanoví laibon, obvykle je to deset až dvanáct, někdy i ovšem i patnáct roků), než se z chlapců stanou olmurrani, bojovníci.
Ve stanovenou noc se všichni shromáždí a přespí pod sykomorou. Následujícího dne vyjdou na horský vrchol, kam vynesou i živého býka, pečlivě vybraného tak, aby na bílé srsti neměl jedinou poskvrnku. Jak to dokážou nevím, přestože bojovníci mi tvrdili, že býka předtím zpili nezkvašeným medovým pivem. Večer je býk ve světle měsíce obětován. Podle pravidel (příliš složitých než abych jim tak narychlo porozuměl) je jeho kůže rozřezána na tenké proužky a každý z účastníků jeden obdrží.
Olaunoni, generační vůdce vybraný laibonem, před zahájením rituálu symbolicky vztyčuje na vrcholku olivovník oloirien. Tím se generace nastávajících bojovníků přihlásí k povinnosti bránit samburské společenství. Bojovník už se nevěnuje pouze zájmům své rodiny, před zvířecími i lidskými predátory chrání usedlosti a stáda celé komunity. Stopuje a zachraňuje ztracená nebo ukradená zvířata a vykonává nejrůznější poslání podle přání starších. Je stále na cestě. Samburu-Motýl létá krajinou.
Je to motýlí život i proto, že bojovník navštěvuje tance, pořádané v mnoha usedlostech, uchází se o mnoho krasavic, ale sňatek se mu nedoporučuje. Do manželství bude smět vstoupit až po dalším přechodovém rituálu, jehož prostřednictvím se stane „starším.“
Všichni bojovníci se považují za bratry. Tak je berou i všichni ostatní včetně žen. Láska k jednomu je pěkná věc, ale ženě nic nebrání milovat se i s jiným; mezi vzájemně cizími chlapy by to mohlo budit rozmíšky, bratrství je ovšem jak pevněji, tak velkoryseji založený vztah.
„Jářku,“ povídám, „to nezní špatně – být bojovníkem Samburů.“
Přináší domů bohatství mi věnuje vážný pohled. Sedíme na udupané zemi pod střechou z trusu, ohýnek čadí a kouř trochu štípe do očí. „To je to nejskvělejší, co člověk může na světě zažít,“ řekne tiše.

Samburové často tancují. Nejen pro potěšení; tanec je výrazem ducha komunity. Rytmy jsou prastaré a stále stejné, slova písně jsou nová – každá generace bojovníků vytváří svá vlastní. Pro mě osobně je to zvlášť pozoruhodné: nejvyššího respektu tu požívá textař. Ten zpracuje a do sdílené písně zahrne všechno, co je důležité. Události i svědectví o tom, kdo se proslavil jako nejstatečnější ochránce stád, nejlepší stopař, kdo umí při tanci nejvýš vyskočit... Svědectví o celé generaci, referenční rámec společenství. Chtěl bych svým novým přátelům říct, že vytvářet takovou výpověď bylo a vlastně pořád je i mou ambicí a mým snem, ale pak si to rozmyslím a ptám se: „Zpívá se v té písni i něco o někom z vás?“
Nádobka na šňupací tabák si mou otázku nechává přeložit a odpovídá: „O Přináší domů bohatství se zpívá moc. Nikdo totiž ještě neměl tak krásnou čelenku.“

Na rozloučenou jsem hostiteli obřadně věnoval dar, z nedostatku jiných předmětů zapalovač s nápisem New York. Ještě téhož dne vážil Přináší domů bohatství dvouhodinovou cestu příkrým svahem a do Desert Rose mi také přinesl dárek. Příčilo se mu pomyšlení, že jednostranným přijetím mého daru by se ocitl v podřízeném postavení, a tak mi věnoval mořskou mušli. Nepochybuji o tom, že ve vnitrozemských horách je to veliká vzácnost. Co tam očividně vzácné není, je lidská sebeúcta. Škoda, pomyslel jsem si, že ta – aspoň soudě podle počtu rukou natažených k dávkám od státu - tolik neváží mezi lidem kmene Čechů.

S dary je to v prostředí hrdých lidí vážně složité. Jednoho večera mi Mama Oloirien vypravuje o muži jménem Kadeč. Vyhlédl si nevěstu a když se stal „starším,“ zaplatil za ni nastávajícímu tchánovi obvyklé věno, velblouda. Před třemi roky dala manželka Kadečovi synka. Letos na jaře však zemřela. Vychovávat sirotka Sambur neumí a dost dobře nemůže, Kadeč proto musel hledat novou nevěstu. O pohledného muže je velký zájem, vybere si. Pak nastává skutečná potíž: kde vzít prostředky na dalšího velblouda? Kadeč je nemá.
„Mohl bych Kadečovi dát velblouda já, Mamo Oloirien? Potěšilo by mě to.“
„Nepřijal by to. Nemohl by nabídnout dostatečně hodnotný protidar.“
„Co třeba půjčka? Až bude mít, vrátí.“
„To je stejné jako dar. Ještě tak od bratra, ale to vy nejste.“
„Co kdybych tedy od něho něco koupil?“
„A co? Nic nemá.“
„Koupím to, co má. Určitě má právo pojmenovat dítě, které mu nová manželka dá. Když mi to právo postoupí, zaplatím velbloudem.“
„Hmmm, zeptám se,“ řekla Mama Oloirien.
Jak se později ukázalo, nebylo to jednoduché. Ačkoli velbloud řešil veškeré Kadečovy svízele, cena se mu zdála vysoká. Aspoň to říkal. Když posléze přijal, bylo zřejmé, že nikoli já, ale on dává víc. Potvrdil jsem mu to.
A pak už nic nebránilo tomu, abych mu sdělil své přání. „Moje vlastní dcera se jmenuje Ruth. Říkáme jí Routa,“ sdělil jsem mu. „Routa znamená i něco jako maličký diamant. Narodí-li se vám holčička, pojmenujte ji tak. A narodí-li se kluk, ať se jmenuje Praha.“
„A to znamená co?“ ptal se opatrně.
„To znamená, že můj kmen bude mít mezi Sambury bratra bojovníka, o kterém se bude hodně zpívat.“
„Tak to je dobré jméno.“

Svatba se odehrála v prvním říjnovém týdnu za noci, kdy měsíc jasně svítil.
Maličký diamant nebo Praha? Život je plný vzrušujících otázek.

Michal Horáček

Zpět